V druhé polovině roku 2012 se naše společenství rozrostlo o další dva super kamarády.
Zde je pár velmi krásných slov, které Bohouš napsal o jejich Kolovratském klanu, ale především o jeho milované Nesi
Nesi – její životní „utrpení“.
Nesi se narodila jako Vanesa od Kletecké hráze (to je kousek od Lomnice nad Lužnicí, v obci Klec) jako druhé štěně ze šesti. Už když jsem jí poprvé viděl, jak byla „akční“, tak jsem řekl: jasně, to je lochneská příšera, tedy to bude Nesi. A to jí už zůstalo. Narodila se 16.5.2002. Už když byla malé štěně, tak se potvrdila její vrozená hravost a tím i někdy "trápení" ostatních psů, a to hlavně velkých plemen, jako jsou dobrmani, ovčáci apod. a samozřejmě jiní zlatí retrieveři a labradoři, až jsem si říkal: tak a teď jí sežerou. A ono nic! Tak si to zapamatovala, že jsou na ní ti velcí psi hodní, a dávala jim to pěkně „sežrat“.
Jak se z Nesi stávala psí slečna (tou je bohužel dodnes, neboť jsme nenašli odvahu jí najít ženicha), tak začala poznávat, že jsou i jiné zajímavé věci na tom světě a objevila tenisáky a jiné kulaté nesmysly, co létají a skáčou a co se dají přinášet pánovi, který je zase ochotně „zahodí“, a ona může zase běhat. A pak klacky, samozřejmě pokud možno ty největší, co v lese jsou, a co se dají aportovat a nosit a chlubit se s nimi před jinými psy. Prostě poznala „zákon hry“ – když přinesu a dám pánovi, hra bude pokračovat, když nepřinesu, hra končí….
A docela brzy také zjistila, že ten, co si s ní hraje (to jako já), jí také dává žrát, zajišťuje pro ní klid ve smečce a klidné místo na spaní. A tak jsem se stal vůdcem naší domácí smečky! Až jsem si po čase říkal, jak je to vlastně možné, že pes se může tak „navázat“ na jednoho člověka. Samozřejmě až na výjimky, kdy je na blízku jiný člověk, který má něco dobrého, o co se musí alespoň pokusit to vyžebrat. A když se to nepovede (protože já jsem přísný páníček a jiným lidem moc nedovolím jí krmit), tak má aspoň pocit, že to zkusila. No, a to je další vlastnost psů – my lidé jsme pro ně „chodící miska žrádla“. A tu tedy Nesinka opravdu zvládá bravurně. Když má být večeře v 6 hodin, tak přesně v 6, i když spí, se na mě podívá takovým tím pohledem „hele makej, já mám hlad a už je 6“.
Vycházky, to je celá kapitola: pravda, když jsme byli mladší (já i Nesi), tak jsme chodili třeba z Kolovrat do Říčan nebo do Uhříněvse kolem rybníka, to byly slušné výlety. Až nás z toho tlapy bolely. Taky na chatě je dost hezkých míst na vycházky a výlety v Praze např. na hostivařskou přehradu ani nepočítám. A pak jsme koncem roku 2012 objevili „kouzlo“ společných vycházek s labradorem Waldíkem a dalšími pejsky a fenkami po různých hezkých koutech naší vlasti.
Nesi se narodila jako Vanesa od Kletecké hráze (to je kousek od Lomnice nad Lužnicí, v obci Klec) jako druhé štěně ze šesti. Už když jsem jí poprvé viděl, jak byla „akční“, tak jsem řekl: jasně, to je lochneská příšera, tedy to bude Nesi. A to jí už zůstalo. Narodila se 16.5.2002. Už když byla malé štěně, tak se potvrdila její vrozená hravost a tím i někdy "trápení" ostatních psů, a to hlavně velkých plemen, jako jsou dobrmani, ovčáci apod. a samozřejmě jiní zlatí retrieveři a labradoři, až jsem si říkal: tak a teď jí sežerou. A ono nic! Tak si to zapamatovala, že jsou na ní ti velcí psi hodní, a dávala jim to pěkně „sežrat“.
Jak se z Nesi stávala psí slečna (tou je bohužel dodnes, neboť jsme nenašli odvahu jí najít ženicha), tak začala poznávat, že jsou i jiné zajímavé věci na tom světě a objevila tenisáky a jiné kulaté nesmysly, co létají a skáčou a co se dají přinášet pánovi, který je zase ochotně „zahodí“, a ona může zase běhat. A pak klacky, samozřejmě pokud možno ty největší, co v lese jsou, a co se dají aportovat a nosit a chlubit se s nimi před jinými psy. Prostě poznala „zákon hry“ – když přinesu a dám pánovi, hra bude pokračovat, když nepřinesu, hra končí….
A docela brzy také zjistila, že ten, co si s ní hraje (to jako já), jí také dává žrát, zajišťuje pro ní klid ve smečce a klidné místo na spaní. A tak jsem se stal vůdcem naší domácí smečky! Až jsem si po čase říkal, jak je to vlastně možné, že pes se může tak „navázat“ na jednoho člověka. Samozřejmě až na výjimky, kdy je na blízku jiný člověk, který má něco dobrého, o co se musí alespoň pokusit to vyžebrat. A když se to nepovede (protože já jsem přísný páníček a jiným lidem moc nedovolím jí krmit), tak má aspoň pocit, že to zkusila. No, a to je další vlastnost psů – my lidé jsme pro ně „chodící miska žrádla“. A tu tedy Nesinka opravdu zvládá bravurně. Když má být večeře v 6 hodin, tak přesně v 6, i když spí, se na mě podívá takovým tím pohledem „hele makej, já mám hlad a už je 6“.
Vycházky, to je celá kapitola: pravda, když jsme byli mladší (já i Nesi), tak jsme chodili třeba z Kolovrat do Říčan nebo do Uhříněvse kolem rybníka, to byly slušné výlety. Až nás z toho tlapy bolely. Taky na chatě je dost hezkých míst na vycházky a výlety v Praze např. na hostivařskou přehradu ani nepočítám. A pak jsme koncem roku 2012 objevili „kouzlo“ společných vycházek s labradorem Waldíkem a dalšími pejsky a fenkami po různých hezkých koutech naší vlasti.
To je vrchol blaha pro celou psí smečku se společensky vyžít s ostatními lidmi a pejsky. Až si po návratu z takových výletů říkám, copak se jí asi zdá, že tak usilovně máchá tlapkami a občas si také zakňučí, zavrčí a škubne sebou. Ale je mi to jasné, že se jí to líbilo, hlavně když vidí, že i páníček odchází do „limbu“, jak je z toho znaven
