1. Hrad Zlenice – změna na 5.3.
2. Hrad Kožlí a hradiště Chvojen – 12.3.
3. Přírodní park Turovecký les – změna na 9.4. /výlet bude mít i překvapujícího účastníka/ = nakonec se nekonalo...:(
4. Hrad Vrabinec – 14.5. - pro nemoc zrušeno...:(
5. Kokořínský důl – 4.6. - z důvodu příletu USA hokejisty přeloženo na 5.6. aby taky mohl jít s námi
6. Čertova ruka – 25.6. - změněno na výlet na Šumavě - Pohorsko a okolí - kdo bude chtít může přespat do neděle a v sobotu večer bude grilovačka
7. Červenec – Srpen - návštěvy na chatách /Vestec i jinde/, ohýnky a grilování, toulky po okolí
8. Mazurovy chalupy – 10.9.
9. Kněz u Hrazan - 24.9.
9. Kněz u Hrazan - 24.9.
10. Hrad Šumburk - 15.10.
= kdo bude chtít může přespat po výletě u nás na Kovářské neb je to kousek !..:)
= kdo bude chtít může přespat po výletě u nás na Kovářské neb je to kousek !..:)
11. Hrad Jestřebí a Rožec – změna na 12.11.
12. Vánoční výstup na Říp - 17.12.
____________________________________________________________
1. Hrad Zlenice
Zbytku hradu Zlenice stojí nad soutokem potoka Mnichovky s řekou Sázavou. Hrad vznikl kolem 13. století a pobořen byl již ve století 15. A tak se z něj stalo místo pro romantické výlety. V současnosti se o něj intenzivně stará spolek občanů, kteří jej opravují a pořádají zde různé akce. Pokud je vám jejich činnost sympatická, stejně jako hrad, můžete je podpořit a přispět tak k záchraně vzácné kulturní památky.
Hrad Hláska se nalézá nad řekou Sázavou asi 4 km po červené turistické značce ze zastávky Vlaku Hvězdonice.
Hrad Zlenice byl založen po r. 1300 na skalnatém ostrohu, pod nímž ústí Mnichovický potok do Sázavy. Jméno Zlenice se poprvé připomíná r. 1318, kdy se uvádí Oldřich ze Zlenic ve sporu se Ctiborem z Kozlí; není však jisté, zda se jeho přídomek již vztahoval k zlenickému hradu. Název dostal hrad totiž podle zaniklé osady Zlenice, která ležela na druhém břehu Sázavy, kde se pak v r. 1415 uvádí poplužní dvůr. Podle hradu se psal až v r. 1351 Jan ze Zlenic, jenž tehdy zasedal na zemském soudu. Téhož roku dal svůj hrad do zástavy za půjčku bratrům Štěpánovi a Ješkovi z Tetína. Zdejší úsek Posázaví patřil na počátku druhé poloviny 14. století k majetku pánů z Dubé; také hrad Zlenice jim připadl, ale nejsou známy bližší okolnosti ani doba, jak a kdy se tak stalo. Nejznámější z tohoto rodu, Ondřej IV. z Dubé a na Zlenicích, zastával v l. 1343—1394 úřad nejvyššího sudí v Čechách a proslul také jako autor Výkladu na právo země České. V r. 1377 se staly Zlenice královským manstvím, proto po smrti Ondřejově († asi 1412) připadly jako léno králi. Získali je Boček starší z Poděbrad a Půta z Častolovic. Roku 1415 prodal Půta zlenický hrad s příslušenstvím Kunešovi z Konojed, který koupil rovněž právo Bočkovo. V Kunešově rodu zůstalo panství až do r. 1444, kdy je jeho dcera Běta dala do zástavy dvěma věřitelům, Zdeňku Kostkovi z Postupic a Kunešovi Rozkošovi z Dubé. Mezi oběma zástavními držiteli vznikl o Zlenice dlouhý spor, až se po Kostkově smrti ujal správy statků jeho strýc Zdeněk Kostka z Postupic, který si r. 1453 na panovníkovi vyprosil odúmrť na Zlenicích po rodu z Kozojed. Už v příštím roce prodal hrad Mikešovi z Postupic, který jej však nedržel dlouho; r. 1456 prodal celé panství bratrům Burianovi, Zdeňkovi a Mikulášovi Trčkům z Lípy. Od nich koupil Zlenice v r. 1463 Zdeněk Kostka z Postupic. Z manského závazku byl hrad Zlenice propuštěn v r. 1465 výměnou za Kostkův hrad Myšlín. Při této příležitosti se však už Zlenice uvádějí jako zbořené a opuštěné. Patrně byl hrad zničen při nějakém obléhání; bližší okolnosti jeho zániku však známy nejsou. Pusté Zlenice byly potom součástí Kostkova panství Komorní Hrádek. V r. 1648 byly od Hrádku odděleny k statku Mrači a s ním v r. 1725 koupeny ke Konopišti.
Ze zlenického hradu zůstala dnes jenom zřícenina, která se podle dominantního zbytku věže obecně nazývá Hláska. Přístupová cesta k hradu vedla od opyše přes předhradí k jádru hradu, které bylo od další plochy ostrožny odděleno širokým příkopem. Předhradí dělil od opyše val, za nímž byl příkop. Na předhradí se vstupovalo patrně věžovitou branou, jižní část předhradí vyplňovala budova o dvou prostorách. Jádro hradu mělo půdorys nepravidelného pětiúhelníku, obráceného k předhradí stranou, k ostatní časti ostrohu kýlovitě vypnutou stěnou nad šíjovým příkopem. Z předhradí byl přistup do vnitřního hradu přes široký příkop vylámaný ve skále, patrně po pevném mostě s padací částí. Most končil u brány čtvercového půdorysu, která měla příložku pro padací část mostu. Nad průjezdem, v němž jsou po stranách sedátka, bylo patrně další podlaží. Někdejší hradba, jež vycházela od brány na obě strany, je částečně zachována nad příkopem. Jiná část hradební zdi je částečně patrná na severu a východě. Nejvýznamnějším objektem vnitřního okrsku hradního jádra je velká věž obdélníkového až lichoběžníkového půdorysu, dochovaná dnes do výše asi 14 m v severovýchodní zdi; jihozápadní část je již téměř celá zřícená. V dochované části jsou patrná čtyři podlaží se zbytky oken.
Stavební vývoj zlenického hradu není dosud jednoznačně vysvětlen. Odborníci se zatím neshodují ani v určení hradního typu: podle D. Menclové patří Zlenice k typu s plášťovou zdí a zaoblenými rohy, uprostřed hradního areálu s mohutnou věžovitou stavbou a s obytným traktem podél okružní zdi. Podle staršího názoru A. Sedláčka, s nímž se ztotožňuje i poslední terénní průzkum T. Durdíka a P. Chotěbora, se hradní věž omezovala jenom na část dnes zachovanou, ostatní prostor považovaný D. Menclovou za věž byl dvorkem. Podle toho by bylo třeba představovat si hradní jádro jako sevřenou blokovou dispozici se čtverhrannou věží v čele. Hrad Zlenice je právě pro tuto dispozici důležitým článkem ve vývoji hradních staveb v Čechách. Proto je zřícenina chráněnou památkou I. kategorie.
2. Zřícenina gotického hradu Kožlí a hradiště Chvojen
Zřícenina
gotického hradu Kožlí z počátku 14. století, ležící jihozápadně od Benešova,
náleží k romantickým místům.
Vznik
hradu Kožlí lze klást na přelom 13. a 14. století. Snad byl jeho zakladatelem
Ctibor z Kožlí, který na hradě sídlil roku 1318. V dalších letech je písemných
zpráv o hradu poskrovnu. Roku 1362 se po něm psal Kunrát z Kožlí a na počátku
15. století náležel Petrovi z Pětichvost, který v bojích krále Václava IV. s
panskou jednotou stál na panovníkově straně. Posádky Kožlí a nedalekých Stajic
tehdy škodily nepříteli. V letech 1414 – 1445 držel Kožlí Beneš Libún z Dubé,
který v bitvě u Lipan roku 1434 bojoval na straně panské jednoty. Jeho potomci
prodali Kožlí Zdeňkovi Konopišťskému ze Šternberka, který je připojil ke svému
konopišťskému panství. Hrad tak ztratil význam a postupně zpustl. Naposledy se
uvádí roku 1495 jako tvrz na konopišťském panství, přestože není zcela zřejmé,
zda byl ještě obyvatelný. Tradované zničení Kožlí vojskem Jiřího z Poděbrad při
dobývání sousedního Konopiště v letech 1467 – 1468 není doloženo; otázku zániku
hradu by mohl objasnit archeologický průzkum lokality.
Hrad
Kožlí stával na nízké, ale strmé skalnaté ostrožně nad soutokem Tisemského a
Janovického potoka. K severovýchodu klesající ostrožna byla překopána dvěma
hlubokými příkopy, mezi nimiž bývalo hradní jádro. Terénní konfigurace
způsobila, že větší předhradí, jehož zástavbu neznáme, se rozprostíralo až na
konci ostrohu za jádrem. Jádro obdélníkového půdorysu obíhal parkán, v němž
stály objekty lehčí konstrukce. Vstup do parkánu vedl z předhradí po mostě přes
šíjový příkop. Zprostředkovávala jej subtilní hranolová branská věž,
vystupující před kratší severovýchodní hradbu parkánu do příkopu. Umístění
brány do horního hradu, stojícího uvnitř parkánu, nebylo zjištěno. Horní hrad
samotný měl dvoupalácovou dispozici typickou pro hrady doby Karla IV.; z
hlediska historického vývoje však výstavbu těchto hradů značně předběhl.
Obdélníkové paláce vyplňovaly kratší strany jádra, zatímco na delších stranách
bylo nádvoří vymezeno hradbami. V západním rohu nádvoří vymezeném nádvorní zdí
zadního paláce a přilehlou hradbou stávala hranolová, pravděpodobně schodišťová
vížka.
Předhradí
je dnes patrné již pouze v terénních náznacích. Vlastní hrad se dochoval
nepoměrně lépe, avšak značné množství zdiva je překryto druhotnými terénními
nánosy. Nejvýraznější relikty zdí se dosud vypínají nad srázem na jihovýchodě;
hradba parkánu je zde dosud ojediněle zachována v původní výšce.
Hradiště Chvojen
Chvojen stojí na asi 2500 let starém keltském opidu, o tvaru nepravidelné elipsy o rozměrech asi 200 x 80 metrů. Na jižním svahu Chvojna se nacházela poměrně velká středověká vesnice. Po ní se dochovaly jen kůlové jamky (na způsob zemljanek, zapuštěné do země a nad zemí, jen střecha s otvorem pro kouř z ohniště).
Při vykopávkách probíhajících v letech 1964 až
1972 se zde našly pouze hospodářské předměty, nikdy ne žádná militária.
Chvojen měl také svojí keramiku (asi ze 17.
století). Směrem západním stála velká kamenná budova o rozměrech asi 10 m x 20
m, kterou obývali tehdejších svobodní pánové, majitelé Chvojna.
Dnes se na místě nachází kostel sv. Jakuba
Kostel svatého Jakuba (podle
některých zdrojů Kostel svatého Jakuba a Filipa ve Chvojně pochází ze 13. století. Je umístěný o samotě na návrší nad barokním hospodářským dvorem Chvojen v katastrálním území města Benešov u Prahy.
Historie
Návrší, na kterém se kostel nachází, bylo opevněno v závěrečné fázi raného středověku, tj. zřejmě ve 2. polovině 11. století. Plocha hradiště má rozlohu přibližně 3 hektary. Fortifikace se skládala z příkopu a valu, nejlépe patrná je na západní straně lokality. Na opevněném hradišti vznikl velmožský dvorec, který se rozkládal západně od lodi dnešního kostela. Archeologický výzkum zde dosud prováděl jen Antonín Hejna.
Zřejmě v polovině 13. století byl v sousedství šlechtického sídla postaven románský tribunový kostel.
Ten byl upravován v letech 1872 a 1904.
Druhá z oprav proběhla podle projektu Josefa Mockera, který výrazně zvýšil věž a opatřil ji novorománskými
sdruženými okny. Kostel obklopuje hřbitov, přístupný novogotickou brankou. Na ní jsou umístěny desky s historií
objektu a připomínkou pohřbu selských rebelů z povstání
roku 1775. Keltské opevnění lokality, o němž se píše
na informačních tabulích u kostela, není archeologickým průzkumem prokázáno.
Později se zde rozkládalo slovanské hradiště a po něm dnes již zaniklá ves.
Kostel je chráněn jako kulturní památka České
republiky.
Stavební
podoba
Kostel se skládá ze tří komponent: široké krátké lodi sklenuté příčnou valenou klenbou, hranolové, v novověku zvýšené věže, a na východě čtvercového presbytáře sklenutého křížovou klenbou s hřebínky. Kružby v oknech pocházejí většinou z novodobých úprav. Nejstarší částí kostela je loď a dolní část věže, v níž se nalézá v síle zdiva schodiště. Ve zdivu kostela jsou zabudovány renesanční epitafy. Na podlaze kostela je dlažba ze 14. století.
V kostele jsou vzácné nástěnné malby z poloviny 14. století. Na severní straně podvěží je votivní výjev představující dva šlechtice předávající desátek a dobytče svatým Jakubovi a Filipovi. Na severní straně vítězného oblouku je zpodobeno Peklo představované Leviathanem, což byla v gotice oblíbená divadelní kulisa. Obraz Madony korunované anděly se vrací k románskému tvarosloví. Zvlášnost: V kostele je také obraz ukazujicí, jak si lidé představovali sluneční soustavu ve 14. století. Země je tam uprostřed a kolem obíhají měsíc i další planety, což je celkem nezvyklý motiv pro sakrální prostředí.
3. Přírodní park Turovecký les
Přírodní park Turovecký les /49°21'43.678"N, 14°45'25.678"E/ leží na výměře 21 km2 v nízké pahorkatině. Mírně zvlněnou krajinu prorůstá především rozsáhlý lesní porost, kde převažují smrky a borovice. V severozápadní části parku jsou větší vodní plochy rybníků na přítocích Kožského potoka. Celám územím vás provede značená turistická trasa.
Odkaz na fotky - http://www.obrazky.cz/?q=Turoveck%C3%BD%20les&fulltext&mm=2#utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=hint&utm_term=Turoveck%C3%BD%20les&utm_content=obrazky
Lesní masiv přírodní park Turovecký les zasahuje do části katastrálních území Bítov u Radenína, Dlouhá Lhota u Tábora, Košice u Soběslavi, Krtov, Nová Ves u Chýnova, Planá nad Lužnicí, Radenín, Sezimovo Ústí a Turovec. Posláním přírodního parku Turovecký les je zachovat krajinný ráz rozsáhlého lesního komplexu s vodními plochami a významnými přírodními hodnotami a nenarušit krajinnou architekturu.
V přírodním parku Turovecký les je množství neznačených i značených cest pro turistiku i cyklo. K orientaci slouží rozcestí Turovecký les, Kavecko , Hájek, Doubrava, Strakačov vyhořelá hájovna, Starý Kravín, Kozí hrádek / rybník Jezero.
Do přírodního parku Turovecký les patří rybníky Dolní a Horní Stržený rybník, Kosovka, Pilský rybník a samoty, rybník Hliňák a rybníky Borecký, Luční, Starý Kravín, Jezero, Hluboký, Polní a rybník Nečisto.
V lokalitě mezi rybníky Starý kravín a Luční se uvádí asi ve 13. stol. existence vsi Kravín, která byla součástí panství Kozí hrádek. Ves asi zanikla v průběhu husitských válek kolem roku 1420. Mezi zaniklá sídla té doby patří dvory nebo vsi Kavčí, Strakačov, Borek, Doubrava.
4. Hrad Vrbinec
Při pohledu na některé stavby se člověku bezděky vkrádá na mysl otázka, kolik úsilí a lidských životů muselo jejich zbudování stát. K takovým objektům lze jistě počítat i hrad Vrabinec, který si na velmi strmé skále mezi Ústím nad Labem a Děčínem postavili ve druhé polovině 14. století páni z Těchlovic a jehož zříceniny později velice obdivoval Bohuslav Balbín. Postavit hrad na divoce rozeklaném skalisku nad labským údolím muselo být jistě počinem extrémně obtížným a nebezpečným; však také zvolené staveniště ovlivnilo podobu samotného hradu natolik, že ten asi zdáli opravdu působil dojmem neuspořádaného vrabčího hnízda. Z hlediska turistického jsou zbytky hradu Vrabince cílem jistě zajímavým, ale jen pro otrlé. Ostatní mohou navštívit zejména blízké zámky ve Velkém Březně, Benešově nad Ploučnicí nebo Děčíně a ti, kdo dávají přednost hradům, si nenechají ujít známý hrad Střekov u Ústí nad Labem, hrad Blansko na protějším břehu řeky proti Vrabinci, či jižně od něj – v Třebušínské kotlině položené – Žižkovy hrady Kalich a Pannu.
Historie hradu
rad Vrabín, známý později obecně pod jménem Vrabinec, byl postaven nad údolím potoka nedaleko osady Babětína, na příkré rozeklané skále. Mohutná čedičová skála je zakončena čtyřmi výčnělky, mezi něž byla vestavěna hlavní část hradu. Na nejvyšším z nich, stěží přístupném po jednoduchých stupních, stojí dosud sloupovité zdivo hlásky. Na západě byly výčnělky obezděny v menší nádvoří. Zdi jsou zachovány v několika zbytcích, z nichž nejdelší měří 12, nejvyšší 8 m; zdivo je z čediče. Obydlí zbrojnošů byla na sever odtud, u přístupové cesty. Členitá a pro obtížný terén málo vzhledná stavba dala asi hradu jméno po vrabčím hnízdě.
Pověst připisuje tomuto místu kultovní význam. Názory, že hrad vznikl současně s Děčínem v druhé polovině 12. století (v souvislosti s johanity), nelze prameny doložit. Hrad postavili páni z Těchlovic, kteří ve 14. století chtěli založit panství konkurující Děčínu. Byl to asi Ješek z Těchlovic, který se pak v r. 1403 píše na Vrabíně, potom na Vrabinci. Těchlovicové se však dostali v r. 1415 do finanční tísně, odešli do Stružnice a patronátní právo v kostele v Nebočadech za ně vykonával Zikmund z Vartemberka. Neznámo jak, patrně však protiprávně, seděl v r. 1425 na hradě Mikuláš z Lobkovic. Ale už po dvou letech hrad patřil druhé manželce Zikmunda z Vartemberka Anežce ze Šternberka.
Žádný z kronikářů nezaznamenal dobytí Vrabince ve válkách Vartemberků s lužickým šestiměstím. Zprávu kronikáře Bereita o přemožení Reibeniku r. 1444 vztáhl A. Bernau a po něm A. Sedláček na Vrabinec, ale už A. Heber a rovněž Focke se podle souvislosti domnívali, že jde o tvrz Rybnov u Holan. Přihlédli také k nepravděpodobnosti příliš dalekých pochodů vojska Lužičanů. Je pravděpodobnější, že hrad byl dobyt při výpravě proti Blansku r. 1442. Přesto však byl Vrabinec dále udržován, protože r. 1504 potvrdil Vladislav Jagellonský Zikmundovi mladšímu z Vartemberka jeho držení jako středu panství s vesnicemi Hliněnou, Fojtovicemi, Těchlovicemi, Přerovem, Zadní Lhotou, Sovenicemi, Dobkovicemi, Nebočady, Hartou (dnes částí Boletic nad Labem), Humprechticemi (později Humprosky, dnes samota u Těchlovic), Libčí (dnes Rytířovem), Přední Lhotou a Roztokami.
Avšak už r. 1515, při prodeji Děčínska Mikulášem Trčkou saským Salhausenům, se uvádí poprvé Vrabinec jako pustý. Zanikl náhodným požárem, jak se domníval Bernau, nebo byl opuštěn pro krajně nepohodlnou polohu a ponechán zkáze. Jako pustý se uvádí i při prodeji části panství Hansem Salhausenem Rudolfu z Bünau r. 1543.
Historie objektu:
|
Pověsti, podle nichž byl hrad Vrabinec založen už ve druhé polovině 12. století, nelze nijak doložit. Mnohem spíše se zdá, že jej založili až páni z Těchlovic na sklonku 14. století. První zmínka o Vrabinci (Vrábníku) pochází až z r. 1404, kdy se po něm psal Ješek z Těchlovic. Někdy před r. 1415 se páni z Těchlovic dostali do finanční tísně, která je patrně přinutila prodat hrad Vrabinec Zikmundovi z Vartemberka. Za neznámých okolností Vrabinec zísal Mikuláš z Lobkovic, který na něm sídlil r. 1425. Že se jednalo o stav neobyčejný je nejlépe vidět z toho, že Zikmund z Vartemberka Mikuláše pozval na hostinu, kde jej zajal a požadoval vydat Vrabinec zpět. Tak se také na zásah knížete Bedřicha Saského skutečně stalo; r. 1427 se Vrabinec nacházel v rukou Zikmundovy manželky Anežky ze Šternberka. Za válek Vartemberků s lužickým Šestiměstím byl hrad Vrabinec Lužičany patrně dobyt a vypálen (buď r. 1442 nebo ještě spíše 1444), zaručenou zprávu však o tom nemáme. Na válečné události bohaté 15. století ale asi přečkal, protože ještě r. 1504 potvrdil král Vladislav Jagellonský Zikmundovi mladšímu z Vartemberka jeho držení jakožto centra nevelkého panství s třinácti vesnicemi. Již nedlouho poté však hrad za neznámých okolností zanikl, protože r. 1515, při prodeji Děčína Mikulášem Trčkou z Lípy Salhausenům, je označen jako pustý. Tento stav, znovu potvrzený při prodeji části panství r. 1543, pak už nikdo nezměnil.
|
Exteriér, stavební vývoj:
|
Hrad Vrabinec stával na rozeklané čedičové skále nad pravým břehem řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem. Jeho hlavní objekty se tyčily na dvou nepřístupných skalních sucích, na něž se temeno skály, převýšené o více než 200 m nad hladinou řeky, rozpadá. Povaha staveniště vylučovala přístup ke hradu jinudy než cestou z přilehlé plošiny od severozápadu. Pod severním skalním sukem, jehož vrchol zaujímala podle všeho hranolová obytná věž, se nacházela po padacím mostě dostupná kulisová brána, již ze západu střežila okrouhlá bašta na menší skalce. Za bránou se nacházelo nevelké předhradí, prostor pro něž poskytla na jih se táhnoucí plošinka, vymezená na východě a jihu skalním masivem vlastního hradu a na západě prudkým svahem. V jižní části předhradí jistě stávala nějaká zástavba hospodářského charakteru, jejíž podobu však za současného stavu poznání nelze určit. Z předhradí vedla druhá brána s padacím mostem na východ, do výše položeného dvorku uzavřeného na severu a jihu skálami a na západě hradbou (či budovou?) nad strmým srázem. Na temeni severní skály stával již zmíněný donjon, jižní skálu zabíral obdélný palác. I na nejvyšším skalním stupni jižního sopouchu stávala nějaká zděná stavba; možná subtilní, z paláce přístupná hranolová věž. |
5. Kokořínský důl
Rezervace patří do Středočeského kraje a jen malý kousek spadá také do Libereckého kraje. Čtrnáct kilometrů dlouhé údolí podél potoka Pšovky tvoří základ CHKO Kokořínsko. Chráněny jsou zejména pískovcové útvary, které jsou ukázkou rozpadu kvádrových pískovců.Postupné zvětrávání vytvořilo řadu bizardních skalních útvarů, jako jsou vostiny, pokličky, skalní okna, brány, římsy, výklenky a pseudoškrapy. Kromě nich jsou součástí území také mokřady a podmáčené louky podél Pšovky. Patří sem také hrad Kokořín a řada menších roklí, které z hlavního dolu vybíhají.
Prvotní ochrana území byla vyhlášena přírodní rezervací vroce 1953. CHKO Kokořínsko, která byla vyhlášena roku 19. 3. 1976, se nachází mezi obcemi Želízy, Mšeno, Doksy, Dubá, Blíževedly, Vidim, Kokořín a Lhotka u Mělníka. Kokořínský Důl se táhne podél silnice od Lhotky do Ráje. Celkem se v CHKO nachází 31 obcí a celkem 72 jednotlivých katastru. Lokalita zasahovala na 4 bývalé okresy, kterými byly ponejvíce Mělník, Česká Lípa a dále Mladá Boleslav a Litoměřice. Nejvyšším bodem oblasti je hora Vlhošť se 614 m výšky nad mořem. Naopak nejnižším bodem je tok Liběchovky u Želíz, kde bylo naměřeno pouze 175 m.n.m. V této oblasti se vyskytuje několik druhů chráněných rostlin a vzácných exemplářů živočichů. Někteří zástupci flory i fauny byly zapsány do červené knihy ohrožených forem života. Malebné údolí, které v průběhu tisíciletí vykotlal potok Pšovka a erozivní síly v pískovcových usazeninách, které jsou místy protknuty čedičovými suky. Nejedná se pouze o jedno údolí, ale o soustavu kaňonů, údolíček a výšin. Nejznámější přírodovědnou lokalitou je útvar zvaný Pokličky, které se skládají z několika vrstev pískovcových usazenin. Spodní část "nohy" tvoří usazeniny s křemičitým tmelem, střední část "nohy" je tvořena nánosy spojených hlinitým tmelem a vrchní nejodolnější část - "poklička" jsou usazené částečky pospojované železitým tmelem a tak erozí je nejvíce postižena střední část, která nejméně odolává povětrnostním vlivům. K patě pokliček vede od parkoviště celkem 225 schodů a dalších 100 schodů stoupá až nad zmiňovaný útvar. Kolem Pokliček se dostaneme po modré TZN až na tzv. Cinibulkovu stezku, která je značená jako naučná a je provázena velkým množstvím informačních tabulí. Mezi nejzajímavější části této stezka patří mimo jiné i skalní útvary Žába a Obří hlava, Dědek, Slon. Pozoruhodností této stezky je i tzv. Skalní bludiště, které je doslova nabito pseudokrasovými jevy vzniklými zvětráváním, sem patří takové úkazy jako skalní brány, mísy, okna, jeskyně, voštiny a podobné. Cinibulkova stezka obsahuje také historické pamětihodnosti z nichž uveďme např. Švédský val - násep 4 m vysoký v místě, kde tábořilo švédské vojsko dále Průsečná skála - jedná se o skalní masiv prosekaný lidskou rukou na šířku vozové techniky a vozů švédského vojska. V jeho spodní části jsou dobře patrná místa, kde vozy "dřely" o skálu. A kdo vlastně J. B. Cinibulk byl? V 19. století se stal ředitelem školy ve Mšeně a nadšeně propagoval turistiku v okolí Mšena. Později, roku 1906 vydal společně s Okrašlovacím spolkem pro Mšeno i "Průvodce Kokořínským a Mšenským Švýcarskem. Vraťme se teď zpět do Kokořínského dolu. Lokalita je v současnosti vyhledávána k rekreačním účelům a k horolezectví. Je zde nesčetné množství popsaných skalních výstupů z nichž nejznámější je Faraón, který je klasifikován obtížností VII. V Kokořínském dole nalezneme i mnoho stop po starověkých lidských činnostech jako je např. sídliště Nedamy, které bylo osídleno již v pravěku a teprve později rozšířeno, jedná se o do skály tesané místnůstky. Součástí lokality je i hrad Kokořín a hradiště Harasov. Starý název Polomené hory zachycuje i K. H. Mácha ve svém románu „Cikáni". V okolí jmenovaných lokalit nalezneme i další méně známé a někdy jen pro zasvěcené osoby přístupné převisy a skalní byty, z nichž některé byly obývány ještě počátkem 20. století. Tyto skalní prostory nalezneme např. u Šemanovic, Jestřebic, Kruhu a Harasova, včetně několika dalších míst. Tato místa vznikala především za 30-ti leté války, kdy obyvatelstvo se ve skalních zákoutích skrývalo před vojsky. Stejně byly skalní byty využívány i v pozdějších válečných časech. Pro přístup je možné zvolit např. žlutou, zelenou, modrou a červenou TZN od Mšena. Červenou TZN od Lhotky, žlutou TZN od Chloumku, modrou TZN z Chudolaz, modrou a červenou TZN od Housky a velké množství dalších turistických značení, z nich valná většina vede do velmi zajímavých zákoutí tohoto koutu České republiky, který je dodnes vyhledávaným místem k turistice a rekreaci. Nelze však si představovati, že pro turistu to znamená neustále potkávat další turisty. Jedná se jen o výběr zajímavých míst z nichž některá jsou obtížněji přístupná.
6. Čertova ruka
Hrad Čertova ruka
8. Mazurovy chalupy
Mazurovy chalupy jsou známé zejména jako příjemné výletní místo pro cyklisty a turisty. Kromě toho je to také přírodní rezervace chránící slatinné louky s výrazným zastoupením vzácných a ohrožených rostlin. Žijí zde chráněné druhy obojživelníků, plazů i bezobratlých. Louky vznikly obhospodařování koncem 19. století, kdy zde žil sedlák Josef Mazura. Po něm zde zbylo nejen jméno, ale také chalupa. Ta sice již není původní, ale zato je v ní otevřeno občerstvení. Také je v ní zřízeno centrum pro školení děti i veřejnosti.
Přírodní rezervace Mazurovy chalupy o rozloze 11,62 ha se nachází v trojúhelníku mezi městem Hradec Králové a obcemi Běleč nad Orlicí a Bělečko, nejblíže pak posledně jmenované obci, leží tedy již na území okresu Pardubice. K vyhlášení chráněného území došlo v roce 2002. Předmětem ochrany jsou Slatinné louky v lesním komplexu, vyskytují se zde ohrožené a vzácné druhy rostlin, řada významných společenstev slatinných luk.
Vyskytují se tu chráněné druhy obojživelníků a plazů i některých vzácných bezobratlých živočichů.
Nadmořská výška je tu přibližně 240 m n.m, morfologicky jde o jednotku - Orlická tabule.
Uprostřed rozlehlých Královéhradeckých lesů se takto nachází izolovaná luční enkláva, na kterou je vázána celá řada vzácných druhů. Jde o jednu z nejvýznamnějších botanických lokalit ve východním Polabí. Rezervaci tvoří komplex slatinných, bezkolencových a mezofilních luk. Tyto louky vznikly důsledkem obhospodařování lokality na konci 19. století. Louky v té době spravoval a hospodařil na nich sedlák Josef Mazura a do současnosti se po něm zachovala na západním okraji rezervace chalupa.
Z dalších vzácnějších rostlin tu můžeme objevit např. černýše českého (Melampyrum bohemicum), vstavače obecného (Orchis morio), žluťuchu lesklou (Thalictrum lucidum), vrbu rozmarýnolistou (Salix rosmarinifolia), jarvu žilnatou (Cnidium dubium) či suchopýra úzkolistého (Eriophorum angustifolium).
Z rezervace je také udávána vzácná houba holubinka citlivá (Russula luteotacta), která roste ve východních Čechách pouze na jedné další lokalitě.
Velmi zajímavá je v rezervaci entomofauna - z motýlů uvádíme modráska očkovaného (Maculinea teleius), ohroženou vřetenušku mokřadní (Zygaena trifolii) nebo nočního motýla přástevníka užankového (Hyphoraia aulica).
V rezervaci se můžeme setkat také s několika druhy chráněných a ohrožených obratlovců - čolek obecný (Triturus vulgaris), čolek horský (Mesotriton alpestris) či sluka lesní (Scolopax rusticola).
V rezervaci bylo vybudováno péčí Městských lesů Hradec Králové školicí a výukové centrum pro veřejnost, kde se mimo jiné prezentuje i krása Novohradeckých lesů.
9. Kněz u Hrazan
Na hranicích se Středočeským krajem se nachází přírodní památka, která nese zvláštní jméno Kněz. Jedná se o celé kamenné moře složené z balvanů. Je to doklad zalednění v dávné minulosti. Na někteých kamenech najdete také skalní mísy zvané kamenná oka. Prý se tu dříve scházely čarodějnice a nebo je celé místo pozůstatkem keltské svatyně? Tuto záhadu můžete vyřešit sami, když se vydáte z obce Hrazany po turistické značce a pak odbočíte směrem k vrcholu
Zde je velmi zajímavý odkaz, kde najdete fotky i zajímavé povídání
Přírodní památka Kněz u Hrazan (GPS 49°31'33.245"N, 14°20'10.848"E, aktuální info k roku 2010) se nachází nedaleko obce Hrazany, které leží nedaleko města Milevsko v jižních Čechách. Konkrétně 0,5 km severně od místní požární nádrže. Samotná obec je na hranici jihočeského a středočeského kraje. Nejsnazší cesta k obci vede po silnici z Milevska do Petrovic, kde se přibližně po 8-10 km jízdy z Milevska nachází odbočka po levé straně na obec Hrazany (odbočka před tím je na obci Hrazánky, neplést si je dohromady, jedná se o dvě rozdílné obce a dvě rozdílné cesty). Poté, co odbočíte (je tam autobusová zastávka, takže i možnost pro pěší výlet s dopravou MHD), pojedete z kopce, pak několik zatáček a už uvidíte obec Hrazany. Následně hnedka za cedulí Hrazany je odbočka doprava na vedlejší cestu, hlavní vede do kopce ke kapličce a památníku. Tato vedlejší cesta povede kolem 3 staveních a pak se dostanete na další rozcestí u rybníka, kde se dáte doleva kolem hráze rybníka/požární nádrže. V těchto místech je vhodné zaparkovat auto a zbytek jít pěšky.
Při pohledu směrem na rybník respektive z větší části zarostlou požární nádrž, ve které žije armáda žab, od hráze se zábradlím uvidíme les, který tam roste na kopci nad rybníkem. V tomto lese se památka nachází a není nic snazšího, než přejít louku, vejít do lesa a začít stoupat. Hlavní část památky se nachází v kopci a na vrcholku kopce, takže je vhodné mít sebou kvalitní obuv (přeci jen listí klouže a místy se občas dá i dost šplhat po kamenech, pokud si chcete udělat adrenalinovější výstup).
Existuje i alternativní cesta, která je turisticky značená a na které se dá najít informativní tabule, na druhou stranu tato cesta není tak atraktivní jako výstup od rybníka, co se pohledů a zážitků týče. Nicméně druhá trasa předpokládá, že byste jeli za cedulí Hrazany rovně do kopce, minuly kapli zasvěcenou sv. Duchu po levé straně a nahoře na kopci zaparkovali u tehdejšího kravína. Kravín se dá pak obejít a na jeho konci po pravé straně by měla být polní cesta vedoucí přes krátkou louku do lesa. Tato cesta, ač často zarostlá kopřivami, vede pak k památce z vrchu, takže není potřeba šplhat kopec. Nicméně, jak jsem psal výše, není tak atraktivní.
Za čím jedeme?
Chráněno je zde balvanové moře a rozptýlené žokovité balvany tvořené porfyricky amfibol-biotitické melanokrátní žuly typu Čertovo břemene. Největší balvan vyskytující se v oblasti je rozměrech až 8 × 4 m. Na několika balvanech jsou vytvořeny skalní mísy s odtokovými žlábky, z nichž největší je mísa o rozměrech 100 × 70 cm a hloubce okolo 20 cm. Tyto místa jsou většinou naplněna vodou s listím, takže tvoří romantické studánky k zastavení. Největší balvan je místně nazýván Kněz a na jeho svislé přes 2 metry vysoké boční stěně je vytesán nápis jako památník na zesnulého psa.
Chráněn je dále smíšený lesní porost o složení: borovice lesní, buk lesní, habr obecný, dub letní, javor klen, bříza bělokorá a lípa malolistá. Území je po botanické stránce chudé. Ze zajímavějších druhů byl zaznamenán např. černýš hajní.
Chráněn je dále smíšený lesní porost o složení: borovice lesní, buk lesní, habr obecný, dub letní, javor klen, bříza bělokorá a lípa malolistá. Území je po botanické stránce chudé. Ze zajímavějších druhů byl zaznamenán např. černýš hajní.
Když si dáte tu práci, tak na vrcholku kopce leží několik větších kamenů, ve kterých je možno vidět série pod sebou se táhnoucích otvorů vypadající, jako by po kameni přejelo obrovské ozubené kolo. Je to dáno tím, že se dříve tyto kameny štípaly a toto jsou pozůstatky u kamenů, které už nedoštípali, případně je to vidět i na některých hranách kamenů, které jsou už rozlomené. Další zajímavostí, kterou ocení hlavně děti, je v nižší části kopce přes sebe položené dva kameny, které vytváří přírodní tunel či jeskyni. Toto místo je ale občas využíváno i místními dětmi, takže občas je tam nepořádek, občas ne.
10. Hrad Šumburk
Mohutné zříceniny hradu založeného Vilémem ze Šumburka ve 30. let. 14. stol. (první zmínka z r. 1435), a přestavěného Fictumy na počátku 16. stol. Opuštěn po požáru po r. 1550. Dochovány zbytky mohutné obytné věže, hradby s baštami a zajímavá brána.
Mohutný hrad s původním jménem Nový Šumburk byl založen Vilémem ze Šumburka někdy ve 30. letech 15. století (první písemná zmínka pochází z roku 1435) a nazván podle původního rodového sídla v dnešním Německu. Roku 1449 koupil hrad Vilém z Illburka a od něj jej zanedlouho získali Fictumové. Právě oni provedli na počátku 16. století rozsáhlou přestavbu již nevyhovujícího a nepohodlného hradu. Někdy kolem roku 1550 byl téměř celý hrad zničen požárem a zřejmě již nebyl jako sídlo majitelů panství nikdy obnoven. Jako pustý je poprvé popisován na počátku 17. století.
První fázi hradu tvořil jednodílný lichoběžný areál chráněný obvodovou hradbou se třemi hranolovými dovnitř otevřenými baštami a zajímavě zataženou branou se stěžejkovým padacím mostem. Na nejvyšším místě v severozápadní části stávala mohutná obytná věž – donjon, se třemi úzkými temnými komorami ve dvou spodních podlažích a plochostropými patry. Tato věž byla za pánů z Fictumu doplněna třemi přístavky, které značně zvýšily její obytnou plochu, a zároveň její funkci doplnil i nový trojprostorový palác, postavený ve východní části nádvoří. Při obvodové hradbě na protější straně byla postavena podélná hospodářská budova a opevnění hradu doplnila pravděpodobně pouze hradba vysunutá podél přístupové cesty se dvěma zřejmě kulisovými branami.
Velmi typický výběr místa hradu na vysokém izolovaném vrchu dobře ilustruje zkušenosti s rozvojem dělostřelectva za husitských válek a i v jeho opevnění se již objevují pokusy o zajištění dělostřelecké obrany ve formě hranolových bašt. Nejzajímavější je však důmyslné nálevkovité zatažení vstupní brány, umožňující účinné vějířovité postřelování celého citlivého vstupního prostoru.
11. Hrad Jestřebí a Rožec
Zakladatel hradu Jestřebí využil všechny výhody místa, které byly možné. Hrad založil na osamělém skalním suku mezi bažinatými loukami. Tak nebylo možno ani hrad ostřelovat z okolních vrchů a na loukách byl protivník vždy dobře vidět. Od 16. století je hrad pustý a pro místní se stal zdrojem stavebního materiálu. Pro nás je dnes zajímavý zejména krásný výhled, který si můžete volně vychutnat.
Nejstarší zmínky o hradu Jestřebí jsou po první jeden a půl století jeho existence spojovány s pány z Dubé, významným šlechtickým rodem, který se ve druhé polovině 13. století spolu se svými příbuznými erbu ostrve protlačil na přední místa české stavovské společnosti. Vůdčí roli mezi nimi hrál nejvyšší komoří Jindřich, který se roku 1295 píše z Dubé a Jestřebí a při zasedání zemského soudu o dva roky později jako Heinman z Jestřebího. V listině datované kolem roku 1300 je poprvé výslovně uváděn hrad (castrum) Jestřebí. To byla však na dlouhé století naposledy, kdy se v pramenech se jménem Jestřebí setkáme. Nevíme ani, zda se tyto zmínky týkají hradu v naší lokalitě, není totiž vyloučeno, že původní sídlo tohoto jména stálo někde jinde - možným kandidátem je například doposud bezejmenný nedaleký hrad na Konvalinkovém vršku v katastru města Doksy.
Po celé čtrnácté století prameny o Jestřebí mlčí a znovu se zpočátku v nepřímých zmínkách objevuje v prvních letech 15. století. I přes tuto dlouhou odmlku předpokládal A. Sedláček, že po celou tuto dobu hrad kontinuálně existoval, pouze o něm chybí stopy v pramenech. Jeho názor přebírali i další autoři, moderní literatura reprezentovaná především pracemi F. Gabriela a J. Panáčka se však kloní spíše k názoru, že původní hrad Jestřebí (bez ohledu na které lokalitě se nacházel) na počátku 14. století zanikl a znovu obnoven byl o sto let později na pískovcovém vrchu dominujícím močálovité krajině severozápadně od Doks.
Nasvědčovala by tomu i skutečnost, že se hrad po celé 14. stoleté nevyskytoval ani v predikátech pánů z Dubé, ani v zápisech o obsazování fary městečka Krušina, tedy dnešního Jestřebí, dochovaných od roku 1385. Nejpozději od roku 1391 toto podací právo ke krušinskému kostelu uplatňovali Berkové z Dubé. Při oddělení synů Jindřicha Jednookého téhož roku však nepadlo o panském sídle na skále nad městečkem ani slovo, stejně jako tomu bylo i při druhém dělení Jindřichova majetku roku 1402. Naposledy se s Jindřichem Jednookým setkáváme roku 1403, opět při dosazení nového faráře v Krušině. Tehdy se také v jeho přídomku opět setkáváme se jménem Jestřebí. Následujícího roku Jindřich umírá a roku 1405 jeho vdova Adla (Adléta) prodává dědictví po zesnulém choti včetně Krušiny svému synovi Jindřichu staršímu. V tehdy uzavřené kupní smlouvě také poprvé po mnoha letech slyšíme o samotném hradě a ne pouze o jeho jménu. Ještě téhož roku se Jindřich starší při podávání faráře do Krušiny píše z Jestřebí. Svého otce však o mnoho nepřežil a následujícího roku (1406) přechází Krušina s Jestřebím na jeho bratra Jindřicha Hlaváče, kterému patřil nedaleký Starý Berštejn.
Jindřich Hlaváč roku 1408 podává faráře do Krušiny, stejně tak o tři roky později, kdy se píše „Henrici de Duba residentis in Krussina“. O šest let mladší zápis definitivně vyvrací domněnku, že by snad Jestřebí mohlo být jen jiným jménem užívaným pro městečko Krušina - v Jindřichově predikátu „de Giestrzieby in Krussyna“ jsou totiž poprvé zmíněna obě sídla současně, městečko i hrad na skále nad ním.
Pro úplnost je také třeba zmínit, že v pramenech se dvakrát vyskytuje jistý Štěpán z Habsteina a to v letech 1405 a 1410. Habstein je německá verze jména Jestřebí, která se však v pramenech vyskytuje až v 17. století. Štěpán také nepatří mezi jména užívaná v berkovském rodu. Pokud se tedy tyto zmínky vztahují k našemu hradu, mohlo by snad jít o purkrabího, který pro berkovské majitele hrad spravoval, není však vyloučeno, že s ním nemá vůbec nic společného.
Jindřich Hlaváč pocházel z přísně katolického rodu, po vypuknutí husitských válek se však přidal na stranu utrakvistů, přestože většina jeho příbuzných zůstala věrnými stoupenci císaře Zikmunda. Jaké pohnutky ho k tomu vedly nevíme, mezi husity si však získal poměrně významné postavení, dokonce byl jedním z hejtmanů hradu a města Lipý, které husité roku 1426 dobyli na jeho příbuzných z honštejnské větve rodu.
Ani po porážce husitů se Českolipsko bojů nezbavilo - ve 30. a 40. letech se v severních Čechách rozhořela záškodnická válka mezi lužickým Šestiměstím a panskými rody Vartemberků, Illburků a jejich spojenců. Na Jestřebí byl v té době pánem Hlaváčův syn Čeněk, který se do bojů zapojil na vartemberské straně. Štěstí však odbojníkům příliš nepřálo a když se proti nim roku 1445 chystala rázná odvetná výprava, zhodnotil Čeněk své šance odolat očekávanému obležení a raději se rozhodl Jestřebí prodat.
Za 400 kop českých grošů se novým pánem na Jestřebí stal hejtman boleslavského kraje Jan ze Smiřic. Dlouho si jej však neužil, roku 1453 byl jako člen rady, která spravovala zemi za nezletilého krále, obviněn ze zrady a 7. září téhož roku popraven. Majetek však jeho synům Václavu a Jindřichovi zůstal zachován s svěřen do poručnické správy jejich matky a dalších poručníků. Václav zemřel poměrně mladý kolem roku 1470 zanechav pouze dceru Magdalenu. Jindřich, který si ve službách římskému králi Fridrichu Habsburskému vysloužil povýšení do panského stavu, někdy kolem roku 1481 prodal Jestřebí Kryštofu z Vartemberka.
Pro Kryštofa z Vartemberka bylo Jestřebí výhodnou koupí především proto, že sousedilo s jeho rozsáhlým rybnovským zbožím. Po jeho smrti (po r. 1489) hospodařili jeho synové zpočátku společně, otcovský majetek si rozdělili někdy kolem roku 1503. Jestřebí připadlo zřejmě Zikmundovi, který se po něm roku 1505 psal. Krátce na to však zemřel a Jestřebí přešlo na jeho bratra Václava. Václav sídlil na svém hradu v Rybnově a později na nově zbudovaném renesančním zámku v Zahrádkách (Nový zámek). Strohý hrad v Jestřebí v té době přestal dostačovat nárokům na pohodlí i reprezentaci významného panského rodu, jakým Vartmberkové byli, a stejně jako četné jiné hrady přestal být po ztrátě rezidenční funkce udržován a již roku 1546 je poprvé zmiňován jako pustý.
V dalších staletích sdílelo Jestřebí osudy zahrádeckého panství, jehož bylo součástí. Vartmberkům zkonfiskovaný statek získal roku 1623 Albrecht z Valdštejna, po jehož zavraždění si jej spolu s jinými statky ze zabaveného vévodova majetku vyprosila jeho manželka Isabela z Harrachu. Jejich dcera Marie Eliška přinesla roku 1654 Zahrádky i Jestřebí věnem do rodu Kouniců, kterému patřilo až do roku 1936.
S počínajícím národním obrozením začala koncem 18. století romantická zřícenina přitahovat pozornost umělců i prostých výletníků. Tomuto zájmu vděčíme za poměrně bohatou kolekci více či méně věrných vyobrazení hradu počínaje nestarší kresbou F.K. Wolfa z roku 1797. Kromě těchto romantických pohnutek se však Jestřebí stalo cílem i ryze praktických pohnutek okolního obyvatelstva a již v průběhu 18. století se pro ně stalo zdrojem levného stavebního materiálu. To nevyhnutelně vedlo k oslabení stability erozí již narušené pískovcové skály, která brzy začala pukat a odpadávat. Odlomení velkých skalních bloků je zaznamenáno v letech 1813,1825,1852,1868,1922,1936. Ve 40. letech 19. století byly provedeny romantické úpravy, které natolik zmátly A. Sedláčka, že téměř nové zdivo považoval za původní.
Žádné komentáře:
Okomentovat