Plán výletů na tento rok
1. Svatý Jan pod Skalou a okolí
první výlet v roce 2013 ! - sobota 12.1.
2. Zimní výlet na hrady Točník a Žebrák - sobota 2.3. - zrušeno
3. Stradonice – keltské oppidum - sobota 6.4. - odloženo
4. Mšeno - Hradsko - Kokořín - Mšenské pokličky - sobota 18.5. - odloženo
5. Červen – Září - návštěvy na chatách, ohýnky, grilování a toulky po okolí
5a. Srpen - Krušné Hory - Kovářská - Měděnc
- okolí Kovářské
- pátek až něděle 9. - 11.8.2013
6. Zřícenina gotického hradu Přimda – nejstarší hrad na území Čech - sobota 14.9.
7. Tisovské skály a okolí – Tiské stěny = inspirace z roku 2012 - 6.10.
8. Kounovské kamenné řady /Český Stonehenge/ - sobota 19.10. - zrušeno
9. Putování s blanickými rytíři kolem Velkého Blaníku - sobota 23.11.
10. Vánoční výstup na Říp - sobota 21.12
1. Svatý Jan pod Skalou a okolí /první výlet v roce 2013 !/
Svatý Jan pod Skalou je jednou z nejmalebnějších obcí Národní přírodní rezervace Český kras. Oplývá četnými přírodními krásami a nachází se zde mnoho historických památek. Svoji historii počítá od konce 9. století, kdy se zde podle legendy, v jeskyni pod mohutnou skalní stěnou, usadil první český křesťanský poustevník Ivan. Poustevník Ivan, zde uctívaný jako svatý, žil ve zdejších travertinových jeskyních, které jsou v tomto místě dodnes zachovány. Ivan byl synem slovanského knížete Gostimila.Vzdal se světského života a uchýlil se do samoty, kde žil 42 let. Když po čase přišel až do zdejšího údolí, zalíbilo se mu tady a rozhodl se, že zde zůstane. Bůh mu seslal laň, aby ho živila svým mlékem. V jeskyni ho však pokoušeli zlí duchové a tak se rozhodl odtud odejít. Při odchodu se mu na návrší pod svatojánskou skálou zjevil sv. Jan Křtitel. Předal mu dřevěný křížek, kterým Ivan zlé démony ze své jeskyně vypudil.
Legenda dále vypráví o setkání poustevníka Ivana s českým knížetem a vládcem Bořivojem. Bořivoj při štvanici na medvěda postřelil Ivanovu laň. Poraněná laň dovedla knížete až před Ivanovu jeskyni. Bořivoj tak nalezl Ivana a bylo mu velmi líto, že mu zabil jeho laň živitelku. Pozval tedy Ivana na svůj nedaleký hrad Tetín a nabídl mu, aby tam s ním pobýval. Ivan však nechtěl a vrátil se do své samoty. Před svou smrtí sdělil knížeti poselství od sv. Jana Křtitele: „Tobě poručil Bůh po sv. Janu Křtiteli, abys po mé smrti toto místo vysvětil za kostel ke cti Panny Marie a sv. Kříže, ale sv. Jana Křtitele máš nazvati patronem.“ Podle legendy zde po Ivanově smrti opravdu nechal postavit kníže Bořivoj kapličku, která v 11. století přišla do správy benediktinského kláštera (Ostrovský klášter- ostrov na řece Vltavě, jižně od Prahy).
První písemnou zmínku o jeskyni sv. Ivana nacházíme až v listině českého krále Přemysla Otakara I. z r.1205. Podle této listiny Ivanovu jeskyni s poustevnu, hrobem a kaplí získal Ostrovský benediktinský klášter roku 1037 od českého knížete Břetislava I. Roku 1310 zde bylo založeno probošství a majetek kláštera byl v této době významně rozmnožen. Roku 1420 byl mateřský klášter benediktinů na Ostrově dobyt husitskými vojsky a zničen. Přeživší mniši se přesunuli do Sv. Jana, tehdy nazývaného „Svatý Ivan ve skalách“. Od roku 1517 se již datuje definitivní přesídlení mnichů z Ostrova do Svatojánského kláštera. Roku 1584 zde byly znovu nalezeny a vyzvednuty po staletí pečlivě ukrývané ostatky sv. Ivana. Od této chvíle zde započala tradice slavných svatojánských poutí.
Úcta k Ivanovi se šířila do dalekého okolí a význam tohoto místa vzrůstal. R. 1661 zde byl na místě starého kostela vystavěn nový, velký barokní kostel sv. Jana Křtitele, jehož projekt vypracoval italský stavitel Carlo Lurago. Mohutná kamenná stavba však byla postavena na měkkém a vlhkém podloží bývalého potoka, což způsobilo záhy sesedání stavby a rozpukání zdiva a klenby. V r. 1711 kostel přestavěl Krištof Dienzenhofer. Podle svatojánského kostela dostala pak jméno i zdejší obec. Ostatní budovy bývalého kláštera byly stavěny postupně. Do dnešní podoby byly dokončeny v r. 1731. Klášter však byl zanedlouho, v r. 1785, zrušen císařem Josefem II. Majetek kláštera byl pak rozprodán v dražbě. Prvním majitelem se stal hrabě Sweerts-Spork, dalším rytíř Joachim ze Schirdingu, později pak šlechtická rodina Bergerů. Zadní část kláštera byla využívána k průmyslové výrobě (koželužna, přádelna, papírna), vždy bez valného ekonomického úspěchu. V letech 1904 - 1912 bývalá budova kláštera fungovala jako moderně vybavené lázně.
V r. 1914 koupil budovu kláštera církevní řád Školských bratří a zřídil zde učitelský ústav. Ten zde byl až do r. 1942, kdy byl německou okupační správou zrušen.
V r. 1949 se objektu zmocnila nastupující komunistická vláda a zřídila zde tábor nucených prací, v letech 1951-55 dokonce věznici. Pak zde byla téměř 30 let policejní škola ministerstva vnitra pro výchovu nových příslušníků komunistické státní policie (STB). Od r. 1985 byla budova využívána jako archiv ministerstva vnitra. V roce 1994 byl klášter navrácen církvi a byla zde zřízena Vyšší odborná pedagogická škola.
Turistika
Svatý Jan pod Skalou je již po několik staletí významným centrem kulturního a společenského dění. Vděčí za to nejen nedalekému hradu Karlštejnu a vlastní bohaté historii, ale především ojedinělostí a polohou místa samého uprostřed krásné přírody Českého krasu. Navíc je to místo snadno dostupné i z nedaleké Prahy. V současnosti je Svatý Jan pod Skalou - po Karlštejnu - druhým nejvíce navštěvovaným místem v okrese Beroun (kromě města Berouna samotného) . Pozornosti návštěvníků se těší již od 15. století, kdy se ke Svatému Janu upínala pozornost návštěvníků především o svatojánské pouti (poslední neděle v červnu). Slavné Svatojánské poutě přetrvaly až do poloviny 20 století, kdy byly s nástupem komunismu v našem státě potlačeny. Od dávných dob sem směřovaly kroky nejen obyčejných lidí, ale také mnoha panovníků a význačných osobností. V minulosti to byly zejména návštěvy mnoha císařů a jejich vzácných hostů doprovázených svými chotěmi a dvorním služebnictvem. Mezi nejvýznamnější patřila slavnostní návštěva císaře Matyáše v roce 1613, císaře Ferdinanda II. a Ferdinanda III. Další císař - Leopold I. zde v roce 1657 osobně položil základní kámen ke stavbě nového kostela. Po stránce církevní jsou se Sv. Janem pod Skalou spojena i jména mnoha českých arcibiskupů. V minulosti navštívili Sv. Jan K.H. Mácha, Bratří Čapkové (kteří sem dojížděli za svým otcem, působícím zde jako vrchní lázeňský lékař kolem roku 1910), Božena Němcová a bratří Mánesové se svým otcem. Významná byla též návštěva ministrů států tzv. Malé dohody, v čele s Eduardem Benešem (13.7.1924). V současnosti se sem směřují i mnohé aktivity a setkání Klubu českých turistů. Přes Svatý Jan jsou také organizovány četné hromadné turistické pochody, například pravidelné každoroční "Cementárenské šlápoty"a "Pochody českým krasem". Svatý Jan protíná též tzv. "Svatojakubská cesta" vedoucí napříč celou Evropou. Velmi často se zde pořádají běžecké i cyklistické závody, či poznávací výlety (botanika, paleontologie, geologie, historie a jiné). Četnost těchto akcí a množství návštěvníků svědčí o tom, že Svatý Jan pod Skalou, který byl ještě nedávno z politických důvodů vymazává z map, si po právu opět znovu získal přízeň turistů, milovníků přírodních krás či historie.
Zříceniny hradu na Zámecké hoře (osídlené již v době Halštatské) na horním konci skalnatého žebra, na jehož dolním zakončení stojí hrad Žebrák. Hrady se nacházejí nad obcí Točník, nedaleko města Žebrák. Vystavěním hradu Točníka v tak těsné blízkosti dolního hradu Žebrák vzniklo v Čechách nejmajestátnější a dodnes nejzachovalejší souhradí.
Točník
Bezprostřední příčinou ke stavbě nového hradu Točníka, vzdáleného od místa dolního hradu sotva 500m, byl bezpochyby požár, který poškodil hrad Žebrák v roce 1395. Nedlouho poté si začal král stavět honosnější sídlo na vyvýšenějším místě.
V tomto kritickém období vlády Václava IV., kdy nenávratně zanikaly staré hodnoty, bylo nezbytné, aby i středověký hrad reagoval na nebezpečí, ohrožující samou podstatu jeho existence. Nejen v organizaci a způsobu boje, ale i v architektuře znamená tato doba, a dokonce i hrad Točník samotný, zvrat, jímž jedna epocha končí a současně klade základy pro nástup příští. K neopakovatelným přednostem této epochy patřilo také to, že měla ještě tolik výtvarné síly, aby rozpor mezi novými obrannými požadavky a staršími estetickými postuláty dovedla překlenout a dokonce ze všeho i výtvarně těžit. Za přísně uzavřeným vyklenutým čelem Královského paláce se zamřížovanými okny a nárožní bosáží, jehož strohost zmírňovaly jen bílé štukové rámy kolem oken, dovedl architekt vykouzlit interiéry plné typicky poutavého a dráždivého půvabu. Nepravidelné vnitřní prostory budovy byly pro mistra královské huti, který tu působil, jen vítanou záminkou, aby rozvinul své klenební umění.
Přestože kvalitou kamenického zpracování oken a portálů nezůstává tzv. Purkrabský palác za Královským pozadu, je mezi oběma budovami rozdíl takřka dvou historických epoch. Zatímco Královský palác zahajuje novou stavební i fortifikační epochu a je dispozičně i výtvarně přímo nabit rozporností dobové atmosféry, je sálová stavba zcela konvenčním opakováním schématu, které je skoro tak staré jako hrad sám.
Je nepochybné, že hrad, tak rozsáhlý a výtvarně tak prvořadý, nebyl postaven jen pro osobní lovecké potěšení krále. Prozrazuje to už samotná existence dvou paláců, tak rozdílných ve vnitřním i vnějším vybavení. Sálová stavba byla, jak už vyplývá z jejího označení, určena především reprezentaci - zde byli bezpochyby přijímáni oficiální hosté. (Velký sál 2. patra dokonce převyšoval svými rozměry 34×15m do té doby největší reprezentativní síně - na Karlštejně 22×8,5m, románský sál na Pražském hradě 32×9m, Karolinský 30×16m a na sál na Křivoklátě 28×8m.) Vnitřní obytné jádro naproti tomu mělo být podle zařízení i způsobu opevnění vyhrazeno jedině soukromým potřebám krále a jeho nejužší družiny a mělo být i jeho posledním útočištěm. Královský palác byl proto oddělen od ostatního hradního provozu a posunut až na samý okraj příkopu a spojený vnějškem ještě několika výpadními brankami.
Po upálení mistra Jana Husa, se Václav IV. na hradě již nezdržoval v takové míře jako předtím. Nechal si postavit Nový Hrádek u Kunratic a jeho poslední návštěva na Točníce je zaznamenána v září roku 1415. Po jeho smrti dne 16. srpna 1419 přechází hrad na jeho bratra Zikmunda. Ten odsud odváží již po čtyřech dnech většinu vybavení, stejně jako část státního pokladu.
Roku 1421 nechal Zikmund zastavit hrad Erkingerovi ze Seinsheimu, předkovi Schwarzenberků. Ten zasnoubil svého syna Heřmana s Eliškou, dcerou Bedřicha Kolowrata (7. července 1421). Heřmanovi bylo slíbeno velké věno a aby se smlouvě dostálo, nechal si Bedřich z Kolowrat dát hrady Žebrák a Točník přímo do zástavy jako záruku. Nakonec mu oba hrady zůstaly.
Roku 1425 (2. května) tu Kolowratové úspěšně přestáli třídenní obléhání hradu téměř osmitisícovou armádou husitů (cca 7000 pěších, 900 jízdních). Ti pak znechuceně odtáhli, vypálili nedaleká městečka Žebrák a Hořovice a táhli dál na Plzeň.
Roku 1427 byly hrady odevzdány na čas válečníkům Habartovi z Adlaru (Točník) a Hanušovi Kuplířovi ze Sulevic (Žebrák), kteří měli zlepšit obranyschopnost hradů. Od nich je opět přebírá Hanuš z Kolowrat.
Dne 7. července 1461 odkupuje hrady Jiří z Poděbrad a to z toho důvodu, aby nezůstaly v rukou pánů přísně katolických, postupuje jej svým čtyřem synům. Nakonec svěřuje Žebrák s Točníkem do rukou Bedřicha ze Šumburka, pána Pernštejnského (sice katolíkovi, ale věrnému svému králi).
L.P.1484 se oba hrady již nacházejí v rukou bohatého rodu Gutštejnů (Burjan z Gutštejna), nicméně jsou oba hrady zanedbávány. Po Burjanově smrti přechází hrady na jeho syna Kryštofa. Ten je ale roku 1509 odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku a hrady se stěhují do správy Vladislava Jagellovského. Jako hejtman je roku 1515 po osobní královské návštěvě na hradě ustanoven Jan Kozelka z Hřivic.
Po králově smrti je vyrovnáváním jeho dluhů přiřčen Točník Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu (1517). A po jeho smrti prodává roku 1522 hrad Ludvík Jagellovský Janovi z Vartemberka z kostelecké větve, který na hradě provádí mnoho stavebních úprav.
Vartemberk však čím dál, tím častěji a raději přebývá na severu Čech a tak mění Točník 6. října 1534 za panství Rohozec (dnešní Hrubý Rohozec) s Volfem Krajířem z Krajku na Bystřici, ten ho 21. listopadu 1534 přepisuje na Volfa mladšího Krajíře z Krajku. Krajířové pak hledají na obou hradech údajný zakopaný poklad a doslova demontují Žebrák. Po neúspěšných pokusech tak 31. října roku 1544 postupují hrady Janovi mladšímu z Valdštejna na Peruci.
Roku 1552 vyplácí Točník král Maxmilián II. a postupuje ho Janovi staršímu z Lobkowicz a na Zbiroze. Lobkowiczové si prosazují (za 17.500 kop grošů) dědičné državy hradu (od 20. června 1567 Jan nejmladší z Lobkowicz) a provádí na něm renesanční úpravy. Po smrti Jana nejmladšího užívá hrady dcera Markéta. Po její smrti přebírá hrady Janův bratr Bohuslav Havel z Lobkowicz, hejtman Podbrdský a po něm dne 12. února 1593 Ladislav Starší z Lobkowicz. Ladislav dává hrady své manželce Magdaléně, hraběnce ze Salmu. (Od roku 1594 jsou Lobkowiczové uváděni jako dědiční držitelé.) Po vzpouře Jiříka Popela z Lobkowicz (do které byl zapleten i Ladislav) je většina Lobkowiczkého majetku zabavena a Točník s Žebrákem se dostávají zpět do vlastnictví Koruny české, císaři Rudolfu II. (roku 1595 vyplácí Magdalénu). Ten byl také poslední královskou návštěvou na hradě. Hrad byl svěřen Janu Jindřichovi Prollhoferovi z Purkerstorfu a spravován je od této chvíle hejtmany na Zbiroze. Z Točníka se stává jedno ze státních vězení a až do roku 1865 je majetkem české komory. Sídlo správců bylo ovšem přesunuto na Zbiroh a Točník postupně zpustl a zchátral. (Roku 1674 na hradě již nikdo nebydlel, pouze hlídač.)
Rok 1607 zaznamenává nového hejtmana Pavla Siglerovského a rok 1620 přivádí purkrabího Nykodéma Noryse z Liblína.
Zkázu Točníka znamenala třicetiletá válka a události, které jí předcházely. L.P. 1620, za dob hejtmana Jana Kolence z Kolna, vtrhlo na hrad císařské vojsko a ničilo. Definitivní rána hradu přišla 18. října 1639, kdy se na hrad uchýlilo místní obyvatelstvo. Roku 1640 měl být hrad vybaven děly k vojenským účelům (proti Švédům), nicméně k jejich užiti nikdy nedošlo.
Z roku 1681 pochází zpráva Bohuslava Balbína, že Točník je stále ještě obyvatelný. O osm let později se novým správcem panství stává Jan Vilém Nikodym Presl a roku 1705 je hrad zastaven nejvyššímu sudímu Karlovi Přehořovskému z Kvasejovic a na Konopišti. V letech 1710-1723 je Točník zastaven Adamovi z Lichtenštejna.
L.P. 1722 je většina hradu ještě pod střechou, ale již není obýván. V roce 1750 je zrušena i funkce místních hejtmanů a hrad spravují direktoři z Králova Dvora. Od roku 1834 spadají oba hrady do správy příbramského báňského úřadu. V roce 1858 říšská rada schvaluje prodej panství Vincenci Kirchmayerovi a Samuelu Simundtovi, krakovským finančníkům, ovšem kvůli nesplnění dohodnutých závazků se hrady dočkávají nového majitele - roku 1864/5 je s panstvím kupuje za 10 milionů zlatých průmyslník H. B. Strossberg (zvaný "král železnic"). Ten je po hospodářských neúspěších prodává roku 1875 za 3.350.000 zlatých Colloredo-Mansfeldům. Od Josefa Colloredo-Mansfelda odkupuje roku 1923 Klub Československých turistů Točník za 2000,- Kčs a Žebrák za 8000,- Kčs (k Žebráku náležely pivovarské sklepy). Klub zde provádí řadu zabezpečovacích prací - bohužel bez památkového dozoru (vyčištěny jsou sklepy, přízemí Královského paláce, studna a brutálním způsobem jsou vybetonovány podlahy obou paláců). Roku 1945 se majitelem hradů stala Československá obec Sokolská, od roku 1953 pak vlastní oba hrady stát, který zde provedl některá statická zajištění. Od devadesátých let (přesněji od roku 1994) spravovala oba hrady (spolu s Křivoklátem, Krakovcem, rychtou Zbečno - tzv. Hamousovým statkem č.p. 22 a pivovarem v Točníku) příspěvková organizace Ministerstva Kultury ČR Státní hrady Křivoklátska. Od 1. ledna 2001 spadají hrady pod Státní památkový ústav středních Čech se sídlem v Praze, od ledna 2003 pod Národní památkový ústav.
V tomto kritickém období vlády Václava IV., kdy nenávratně zanikaly staré hodnoty, bylo nezbytné, aby i středověký hrad reagoval na nebezpečí, ohrožující samou podstatu jeho existence. Nejen v organizaci a způsobu boje, ale i v architektuře znamená tato doba, a dokonce i hrad Točník samotný, zvrat, jímž jedna epocha končí a současně klade základy pro nástup příští. K neopakovatelným přednostem této epochy patřilo také to, že měla ještě tolik výtvarné síly, aby rozpor mezi novými obrannými požadavky a staršími estetickými postuláty dovedla překlenout a dokonce ze všeho i výtvarně těžit. Za přísně uzavřeným vyklenutým čelem Královského paláce se zamřížovanými okny a nárožní bosáží, jehož strohost zmírňovaly jen bílé štukové rámy kolem oken, dovedl architekt vykouzlit interiéry plné typicky poutavého a dráždivého půvabu. Nepravidelné vnitřní prostory budovy byly pro mistra královské huti, který tu působil, jen vítanou záminkou, aby rozvinul své klenební umění.
Přestože kvalitou kamenického zpracování oken a portálů nezůstává tzv. Purkrabský palác za Královským pozadu, je mezi oběma budovami rozdíl takřka dvou historických epoch. Zatímco Královský palác zahajuje novou stavební i fortifikační epochu a je dispozičně i výtvarně přímo nabit rozporností dobové atmosféry, je sálová stavba zcela konvenčním opakováním schématu, které je skoro tak staré jako hrad sám.
Je nepochybné, že hrad, tak rozsáhlý a výtvarně tak prvořadý, nebyl postaven jen pro osobní lovecké potěšení krále. Prozrazuje to už samotná existence dvou paláců, tak rozdílných ve vnitřním i vnějším vybavení. Sálová stavba byla, jak už vyplývá z jejího označení, určena především reprezentaci - zde byli bezpochyby přijímáni oficiální hosté. (Velký sál 2. patra dokonce převyšoval svými rozměry 34×15m do té doby největší reprezentativní síně - na Karlštejně 22×8,5m, románský sál na Pražském hradě 32×9m, Karolinský 30×16m a na sál na Křivoklátě 28×8m.) Vnitřní obytné jádro naproti tomu mělo být podle zařízení i způsobu opevnění vyhrazeno jedině soukromým potřebám krále a jeho nejužší družiny a mělo být i jeho posledním útočištěm. Královský palác byl proto oddělen od ostatního hradního provozu a posunut až na samý okraj příkopu a spojený vnějškem ještě několika výpadními brankami.
Po upálení mistra Jana Husa, se Václav IV. na hradě již nezdržoval v takové míře jako předtím. Nechal si postavit Nový Hrádek u Kunratic a jeho poslední návštěva na Točníce je zaznamenána v září roku 1415. Po jeho smrti dne 16. srpna 1419 přechází hrad na jeho bratra Zikmunda. Ten odsud odváží již po čtyřech dnech většinu vybavení, stejně jako část státního pokladu.
Roku 1421 nechal Zikmund zastavit hrad Erkingerovi ze Seinsheimu, předkovi Schwarzenberků. Ten zasnoubil svého syna Heřmana s Eliškou, dcerou Bedřicha Kolowrata (7. července 1421). Heřmanovi bylo slíbeno velké věno a aby se smlouvě dostálo, nechal si Bedřich z Kolowrat dát hrady Žebrák a Točník přímo do zástavy jako záruku. Nakonec mu oba hrady zůstaly.
Roku 1425 (2. května) tu Kolowratové úspěšně přestáli třídenní obléhání hradu téměř osmitisícovou armádou husitů (cca 7000 pěších, 900 jízdních). Ti pak znechuceně odtáhli, vypálili nedaleká městečka Žebrák a Hořovice a táhli dál na Plzeň.
Roku 1427 byly hrady odevzdány na čas válečníkům Habartovi z Adlaru (Točník) a Hanušovi Kuplířovi ze Sulevic (Žebrák), kteří měli zlepšit obranyschopnost hradů. Od nich je opět přebírá Hanuš z Kolowrat.
Dne 7. července 1461 odkupuje hrady Jiří z Poděbrad a to z toho důvodu, aby nezůstaly v rukou pánů přísně katolických, postupuje jej svým čtyřem synům. Nakonec svěřuje Žebrák s Točníkem do rukou Bedřicha ze Šumburka, pána Pernštejnského (sice katolíkovi, ale věrnému svému králi).
L.P.1484 se oba hrady již nacházejí v rukou bohatého rodu Gutštejnů (Burjan z Gutštejna), nicméně jsou oba hrady zanedbávány. Po Burjanově smrti přechází hrady na jeho syna Kryštofa. Ten je ale roku 1509 odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku a hrady se stěhují do správy Vladislava Jagellovského. Jako hejtman je roku 1515 po osobní královské návštěvě na hradě ustanoven Jan Kozelka z Hřivic.
Po králově smrti je vyrovnáváním jeho dluhů přiřčen Točník Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu (1517). A po jeho smrti prodává roku 1522 hrad Ludvík Jagellovský Janovi z Vartemberka z kostelecké větve, který na hradě provádí mnoho stavebních úprav.
Vartemberk však čím dál, tím častěji a raději přebývá na severu Čech a tak mění Točník 6. října 1534 za panství Rohozec (dnešní Hrubý Rohozec) s Volfem Krajířem z Krajku na Bystřici, ten ho 21. listopadu 1534 přepisuje na Volfa mladšího Krajíře z Krajku. Krajířové pak hledají na obou hradech údajný zakopaný poklad a doslova demontují Žebrák. Po neúspěšných pokusech tak 31. října roku 1544 postupují hrady Janovi mladšímu z Valdštejna na Peruci.
Roku 1552 vyplácí Točník král Maxmilián II. a postupuje ho Janovi staršímu z Lobkowicz a na Zbiroze. Lobkowiczové si prosazují (za 17.500 kop grošů) dědičné državy hradu (od 20. června 1567 Jan nejmladší z Lobkowicz) a provádí na něm renesanční úpravy. Po smrti Jana nejmladšího užívá hrady dcera Markéta. Po její smrti přebírá hrady Janův bratr Bohuslav Havel z Lobkowicz, hejtman Podbrdský a po něm dne 12. února 1593 Ladislav Starší z Lobkowicz. Ladislav dává hrady své manželce Magdaléně, hraběnce ze Salmu. (Od roku 1594 jsou Lobkowiczové uváděni jako dědiční držitelé.) Po vzpouře Jiříka Popela z Lobkowicz (do které byl zapleten i Ladislav) je většina Lobkowiczkého majetku zabavena a Točník s Žebrákem se dostávají zpět do vlastnictví Koruny české, císaři Rudolfu II. (roku 1595 vyplácí Magdalénu). Ten byl také poslední královskou návštěvou na hradě. Hrad byl svěřen Janu Jindřichovi Prollhoferovi z Purkerstorfu a spravován je od této chvíle hejtmany na Zbiroze. Z Točníka se stává jedno ze státních vězení a až do roku 1865 je majetkem české komory. Sídlo správců bylo ovšem přesunuto na Zbiroh a Točník postupně zpustl a zchátral. (Roku 1674 na hradě již nikdo nebydlel, pouze hlídač.)
Rok 1607 zaznamenává nového hejtmana Pavla Siglerovského a rok 1620 přivádí purkrabího Nykodéma Noryse z Liblína.
Zkázu Točníka znamenala třicetiletá válka a události, které jí předcházely. L.P. 1620, za dob hejtmana Jana Kolence z Kolna, vtrhlo na hrad císařské vojsko a ničilo. Definitivní rána hradu přišla 18. října 1639, kdy se na hrad uchýlilo místní obyvatelstvo. Roku 1640 měl být hrad vybaven děly k vojenským účelům (proti Švédům), nicméně k jejich užiti nikdy nedošlo.
Z roku 1681 pochází zpráva Bohuslava Balbína, že Točník je stále ještě obyvatelný. O osm let později se novým správcem panství stává Jan Vilém Nikodym Presl a roku 1705 je hrad zastaven nejvyššímu sudímu Karlovi Přehořovskému z Kvasejovic a na Konopišti. V letech 1710-1723 je Točník zastaven Adamovi z Lichtenštejna.
L.P. 1722 je většina hradu ještě pod střechou, ale již není obýván. V roce 1750 je zrušena i funkce místních hejtmanů a hrad spravují direktoři z Králova Dvora. Od roku 1834 spadají oba hrady do správy příbramského báňského úřadu. V roce 1858 říšská rada schvaluje prodej panství Vincenci Kirchmayerovi a Samuelu Simundtovi, krakovským finančníkům, ovšem kvůli nesplnění dohodnutých závazků se hrady dočkávají nového majitele - roku 1864/5 je s panstvím kupuje za 10 milionů zlatých průmyslník H. B. Strossberg (zvaný "král železnic"). Ten je po hospodářských neúspěších prodává roku 1875 za 3.350.000 zlatých Colloredo-Mansfeldům. Od Josefa Colloredo-Mansfelda odkupuje roku 1923 Klub Československých turistů Točník za 2000,- Kčs a Žebrák za 8000,- Kčs (k Žebráku náležely pivovarské sklepy). Klub zde provádí řadu zabezpečovacích prací - bohužel bez památkového dozoru (vyčištěny jsou sklepy, přízemí Královského paláce, studna a brutálním způsobem jsou vybetonovány podlahy obou paláců). Roku 1945 se majitelem hradů stala Československá obec Sokolská, od roku 1953 pak vlastní oba hrady stát, který zde provedl některá statická zajištění. Od devadesátých let (přesněji od roku 1994) spravovala oba hrady (spolu s Křivoklátem, Krakovcem, rychtou Zbečno - tzv. Hamousovým statkem č.p. 22 a pivovarem v Točníku) příspěvková organizace Ministerstva Kultury ČR Státní hrady Křivoklátska. Od 1. ledna 2001 spadají hrady pod Státní památkový ústav středních Čech se sídlem v Praze, od ledna 2003 pod Národní památkový ústav.
Žebrák
K hornímu hradu se připojovalo předhradí, založené ve svahu, z něhož však zbyla jen severní a západní část. Jižní část, založená na úbočí křemencového valu, až na nesouvislé zbytky zdí úplně zmizela. Původní cesta na hrad odbočovala v Žebráku od hlavní dálkové komunikace k severu, pod okrouhlou věží horního hradu překročila Mlýnský potok a pokračovala podél jižní, dnes zmizelé části předhradí až k příčnému příkopu. Za ním se otočila zpět a vstoupila do severní části předhradí, založené hluboko ve svahu. K ochraně brány, prolomené v příčné zdi, která se tu postavila příchozímu v cestu, byla po pravé straně do pravoúhlého nároží vestavěna druhá okrouhlá věž, přístupná přímo z ochozu severní hradby hrotitým portálkem. Na rozdíl od velké věže vnitřního hradu byla slabší a menší; měla v průměru necelých 9m a obvodní zeď jen 2m silnou.
Horní věž bývala spojena v 1. patře padacím můstkem přímo se sousedním palácem a odtud také přístupná. Ostění vstupního portálku, prolomeného vysoko nad terénem, je dnes vylámané a nahrazené, ale horní část pravoúhlé vpadliny pro padací most je dosud patrná. Vzhledem k neobyčejné těsnosti staveniště byla okružní zeď horního hradu, která se připojovala k nároží paláce, otočena kolem velké věže, kde byl vrchol valu nejširší, ve formě jakéhosi velmi těsně obepjatého pláště, který ponechával mezi zdí a věží jen úzkou, 1m širokou uličku. Na západ od věže, kde se hřeben zase zužoval a prudce svažoval suťovým podnožím k soutoku potoků, se obě ramena pláště, uzavřená příčnou zdí, zase spojila a vytvořila před věží protáhlou, jen asi 3,2m širokou baštu, uzavřenou na konci ostrohu půlkruhem. Tak došlo k vzniku neobvyklého útvaru protáhlé bašty s oblým čelem, které tu bylo podmíněno vlastně jen mimořádně úzkým staveništěm, nedovolujícím rozvinutí do šířky a znesnadňujícím neobyčejně tvrdým materiálem zakládání hlouběji ve svazích. Měla-li věž zůstat volná, bylo to jediné řešení, které umožňovalo hradní posádce plynou cirkulaci z podstřešení paláce po ochozech hradebních zdí kolem věže.
Dalším neobvyklým zjevem tohoto hradu je druhá okrouhlá věž, střežící vstup do předhradí. Není tak výjimečná svou existencí - podobné věže byly už na Bezdězi a na Pecce - jako spíš svým zařízením a způsobem zapojení do hradebního okruhu. Je mnohem slabší, než bývají obvykle velké věže (vnitřní průměr měří 4,8m při síle zdi pouhé 2m). Přízemí, uzavřené ve výši hradebního ochozu rovným stropem, bylo zcela temné, bez otvorů; otvor, jímž se dnes pracně protáhneme dovnitř, byl vylámán dodatečně. Patro bylo sice na konci 14. století - podobně jako na hlavní hradní věži, přestavěno, ale na jeho zařízení se sotva co změnilo. Vzhledem k tomu, že věž nebyla přístupná zdola a stála v nároží, musel být vchod už od počátku na dnešním místě, mezi oběma hradbami. A protože se nezměnila ani poloha stropu, je zřejmé, že už od počátku měl být ve stejné výši jako ochozy hradebních zdí. Byl tedy zapojen mnohem těsněji do komunikace hradebních ochozů, než bývalo zvykem dříve, např. na Volfštejně, na Bezdězu nebo ještě v Dobronicích. V 15. století byla věž dovybavena patrem se střílnami a zřejmě nesla další roubené nebo hrázděné patro či polopatro pro střelce z ručnic. (Jednalo se o jednu z nejstarších snah o reakci na rozvoj dělostřelby po husitských válkách.)
Hrad nabyl zvláštní důležitosti zejména od roku 1346, kdy byl Karel IV. zvolen za krále v říši. Ležel totiž poblíž hlavní cesty, která spojovala Prahu, přes Zdice, Plzeň a Brod s Norimberkem a odtud přes Würzburg s Porýním, kam už dříve a od dob Karlovy mnohem naléhavěji směřovaly politické zájmy českých Lucemburků. To bylo také jedním z hlavních důvodů, proč už v roce 1336 Jan Lucemburský hrad získal pro sebe záměnou za panství budyňské, které dostal jako náhradu dosavadní držitel Žebráka, Zbyněk Zajíc z Hazmburka. V roce 1341 koupil hrad i s panstvím Karlův nejmladší bratr Jan Jindřich, když byl vypuzen z Tyrol; ten také hrad opravil a patrně i rozšířil. Postavil zde novou kapli ke cti sv. Apolináře a sv. Markéty a daroval jí obec Praskolesy, což Karel v roce 1349 potvrdil. Krátce nato, po rozvodu Jana Jindřicha s tyrolskou dědičkou Markétou Maultasch a po jeho odchodu na Moravu, připadl hrad králi, který hradní kapli přivtělil v roce 1357 k nově založenému děkanství karlštejnskému. Hrad sloužil bezpochyby jako přestupní stanice a místo noclehu při častých Karlových cestách do říše a zejména při návštěvách říšských sněmů, svolávaných obvykle do Norimberka.
K takovým "přestupným" hradům patřil zřejmě od roku 1336 i Žebrák. Jeho význam podstatně stoupl zvláště od roku 1353, kdy byla spolu s Laufem za Karla IV. přikoupena za 20000 zlatých celá Horní Falc a část Horních Frank. Proto byl Žebrák zařazen do Majestas Carolina mezi hrady, které nesměly být zastaveny královně nejdéle na 20, jiným osobám pouze na 10 let. Těsně před smrtí v roce 1377 dal Karel obehnat zdí i městečko Žebrák, takže dálková cesta, která jím procházela, byla pak na obou koncích obce uzavřena věžovými branami.
Prosperita hradu hodně závisela na vztazích českého dvora k říši. To se projevilo zvláště v době Václavově, který na hradě nejčastěji meškal v letech 1383-96, kdy alespoň občas zajížděl do říše. V té době byl hrad patrně také přestavěn.
Přestavba se týkala především starého hradního paláce, postaveného na křemencovém valu těsně za velkou okrouhlou věží, s níž byl spojen už od svého založení v 1. patře padacím můstkem. O přestavbě, která byla velmi pronikavá, protože ponechala ze starší budovy jen spodní část obvodových zdí, lze si dnes udělat představu pouze podle zbytku severní zdi se čtyřmi velkými obdélníky oken,profilovaných šikmicí s vloženým oblým prutem. Kamenné venýře oken dostaly v průčelí široké rámy z bílého štuku, stejně jako ve východním průčelí královského paláce nahoře na Točníku. Opakuje se tu tedy podobné pojetí průčelí, jaké je třeba na Menštejně a Bečově. Palác byl prodloužen a zcela přestavěn. V patře nyní obsahoval velký sál, klenutou místnost spojenou s přízemím šnekovým schodištěm a další prostoru v rozšíření. Současně byla také stará velká věž vedle paláce pokryta hrubou omítkou, v níž byly vytaženy bílé hladké pásky, napodobující kvádrování. Dále byla zvýšena o nástavbu snad obytného charakteru. Kaple, která stávala patrně až na východním konci hřbetu, zmizela zatím beze stopy.
Starý a malý hrad, nezpůsobilý vzhledem k mimořádné těsnosti staveniště k rozšíření, nestačil potřebám krále, zvyklého od nejútlejšího dětství přepychu, ani početné družině a četným vzácným hostům ze zahraničí, zejména z říše, kteří sem za králem přicházeli. Proto dal král postavit ještě jednu obytnou budovu v předhradí, kde byl terén k rozvinutí takové stavby příhodnější. Podobně jako na Lokti nevázala se ani tady nová budova stavební čarou, vymezenou starší okružní hradbou, ale protrhla rovným čelem zcela bezohledně její oblou linii. K tomuto širšímu křídlu, obrácenému průčelím k západu, k potoku, přiléhalo užší dvorní křídlo, přistavěné k starší hradbě, z něhož však dnes zbyly už jen základy. Mělo se jednat o využití starší menší věže v čele bývalého nádvoří, která obdržela novou funkci jako okrouhlé boční průčelí nového úzkého paláce, jež zaujal původní nádvoří beze zbytku. Hlavní obytné křídlo mělo dvě patra, krytá trámovými stropy, po nichž zbyly kapsy v dosud stojící západní zdi, uplatnila se i roubená komora. Úzká okna s lavičkami ve výklencích mají ostění už dávno vytrhané. Na severu přiléhal k budově užší přístavek se zbytky točitého schodiště. Jediným charakteristickým znakem, který dovoluje datování a slohové zařazení stavby, je zbytek jihozápadního nároží, vyzděného z bosovaných kvádrů. Podobné kvádry zpevňovaly také druhé zevní nároží budovy, ale ty byly po devastaci hradu v 16. století vytrhány. Současně bylo k hornímu hradu přihrazeno na jihu podhradí, uzavřené dvěma branami: jedna byla za mostem, překračujícím Mlýnský potok, druhá na východě, kde hřeben horního hradu přetínal příkop. Po zániku Žebráka po požáru v roce 1532, byl tu postaven pivovar, připomínaný v roce 1590, a podhradí bylo připojeno k Točníku.
Řetěz staveb se táhl i mezi bývalým jádrem a kaplí nad příkopem. Nejpozději od této doby byla součástí obranného systému i soustava rybníků, obléhající hrad ze tří stran, která vydržela až do 19. století. První brána podhradí byla přístupná po hrázi mezi dvěma rybníky, kde cesta vstupovala na zvoditý most.
Keltské oppidum Stradonice patří mezi nejznámější české pravěké objekty, a to hlavně díky tisícům nálezů a „zlaté horečce“, která se rozpoutala v roce 1877, po nálezu pokladu, jenž obsahoval asi 200 zlatých a stříbrných mincí. Při této „zlaté horečce“ byla velká část oppida prokopávána a drancována zhruba třemi stovkami kopáčů denně.
Výzkum. Teprve po čtvrt století drancování, v roce 1902, byl na stradonickém oppidu prováděn první profesionální rozsáhlý výzkum pod vedením J.L. Píče. Při tomto, ale i při některých dalších výzkumech nebyla bohužel vypracována podrobná zpráva. Zajímavé informace přinesl záchranný výzkum, prováděný v roce 1981 A. Rybovou a J. Drdou. Při tomto výzkumu bylo mimo jiné zjištěno, že jihovýchodní část oppida nebyla téměř porušena při zmiňované zlaté horečce.
Poloha. Stradonické oppidum se rozkládá na vrchu Hradiště, který je na severu a severovýchodě obtékaný Berounkou a na jihu a severozápadě Habrovým potokem. Hradiště zaujímá plochu o rozloze 90,3 ha a bylo patrně rozděleno na akropoli a předhradí, ačkoli v současnosti toto dělení již není patrné. Akropole se nacházela na nejvyšší, jihozápadní části hradiště.
Opevnění. Z opevnění se dochovaly pouze malé úseky valů s branami. Bylo zjištěno, že fortifikace byla v době fungování oppida dvakrát přestavována. Hradba opevnění měla čelní zeď z nasucho kladených kamenů, které byly zpevněny kůly zapuštěnými do země. Na tuto zeď navazoval hlinitokamenitý val s dřevěnou konstrukcí. Celá hradba dosahovala šířky 2,5 m. Do oppida se vstupovalo patrně čtyřmi bránami, z nichž dvě se podařilo lokalizovat. Hlavní brána se nacházela na jihovýchodě hradiště a byla zdvojená.
Datace. Práce na opevnění oppida Stradonice začaly kolem roku 120 př. n.l., avšak lokalita byla osídlena již někdy po pol. 2. století př.n.l. Oppidum zaniká někdy mezi léty 40 a 25 př.n.l., patrně z důvodu příchodu
germánských kmenů na naše území.
Osídlení a stavby. Při záchranném výzkumu v roce 1981 bylo zjištěno, že vnitřní zástavba na oppidu byla uspořádána do dvorcového systému. Každý dvorec zahrnoval více staveb – různé typy obydlí, hospodářské objekty, studny a cisterny a byl samostatnou jednotkou, vymezenou určitým ohrazením. Nejvíce staveb bylo objeveno v severní a severovýchodní části. Je velmi pravděpodobné, že se na stradonickém oppidu nacházela svatyně (stejně jako na oppidu Závist či Třísov), snad povrchová stavba, na nejvyšším místě hradiště.
Nálezy. Na stradonickém oppidu bylo nalezeno neuvěřitelné množství nálezů – více než 100 000 – zlaté, stříbrné mince, kostěné, železné, bronzové předměty, spony, skleněné náramky a korále, jantarové korále. Bylo zde nalezeno velké množství jemné keramiky, točené na hrnčířském kruhu, která byla zdobena červenou a bílou malbou. Pochází odtud i velké množství dokladů o zemědělské a výrobní činnosti obyvatel oppida - rýče, radlice, kosy, srpy, sekery, pily, dláta, doklady kováren, slévačských dílen, kovolitectví. Zajímavé jsou jistě nálezy z bronzu, které sloužily jako lékařské předměty – udice, pinzety, hřebeny, ušní lžičky...
Funkce a význam. Oppidum Stradonice bylo ve své době významným obchodním a výrobním centrem, nedaleké oppidum Závist pak centrem správním a kultovním. Stradonice vzkvétaly i díky zdrojům nerostného bohatství, hlavně železa, které se nacházely v okolí. Do oppida se dostávaly v hojném počtu importy z jihu, což svědčí o čilém obchodním styku se zahraničím. O významnosti stradonického oppida svědčí i fakt, že disponovalo svojí vlastní mincovnou. Toto privilegium mělo vedle Stradonic na našem území pouze oppidum na Závisti. Vyráběly se zde zlaté „duhovky“ i stříbrné mince.
4. Mšeno - Hradsko - Kokořín - Mšenské pokličky
Hradiště Hradsko leží na oválném vyvýšenině nad údolím Kokořínského potoka. Tvoří jakousi náhorní plošinu jejíž základem jsou pískovcové skály. S okolním terénem je spojena úzkou šíjí, která se v současné době nachází přímo ve vesnici Hradsko. Tato šíje byla chráněna dvojitým opevněním. Samotné hradiště je situováno na druhém konci vesnice za kostelem, kde je dnes pole. Z valů se dochovala na západní části obce jen část v podobě meze rozrušené orbou. Podle však na Hradsku dosahovaly valy výše 14 m. Osídlení Hradska sahá až do mladšího paleolitu (34 tis. - 25 tis. př. n. l.). Z této doby se zde nalezlo velké množství kamenných industrií. Z mladší a pozdní doby kamenné (4000 - 2500 př. n. l.) se zde nalezlo několik nástrojů, ale obydlí těchto zemědělců nebyla nalezena. V době bronzové až laténské (1600 - 500 př. n .l.) došlo k výraznějšímu osídlení této lokality. Z doby únětické kultury se zachovaly pozůstatky obydlí, nádob, šperků. Z pozdní doby bronzové kultury knovízské je zde doložena hrazená osada.
Hradiště Hradsko z mladší a pozdní doby bronzové a hlavně z doby slovanské je zajímavé nejen svou polohou, ale také tím, že by mohlo být považováno za hrad Canburg, který je zmiňovaný ve franckých písemných pramenech z počátku 9. století v souvislosti s tažením Karla Velikého do Čech v roce 805. Hradiště bylo prý Karlem Velikým neúspěšně obléháno.
Lokalita. Hradiště se nalézá v místě dnešní obce Hradsko a na jejích okolních pozemcích na náhorní plošině pískovcového bloku nad říčkou Pšovka (Kokořínský potok). Hradiště je na všech stranách chráněno příkrými, až 100 m vysokými skalními srázy. Přístupné je pouze na východní straně díky 70 m široké šíji, která byla přepažena mohutnými valy.
Opevnění. Hradiště bylo poprvé opevněno v mladší a pozdní době bronzové lidem knovízské kultury. V tomto období byla využita pouze střední část hradiště a opevnění bylo zjištěno v podobě mohutné palisády, zabudované v základovém žlabu. V tomto období nebyl chráněn opevněním šíjový přístup. Po druhé bylo hradiště opevněno v 9. století v raném středověku. Slovanské opevnění chránilo přístupovou šíji ve dvou liniích, které však nebyly vybudovány současně. Nejprve vyrostlo v 9. století vnější obloukovité opevnění s příkopem. Tato hradba se nacházela v místě dnešní návse, dnes již není patrná. Opevnění bylo tvořeno dřevohlinitou hradbou s roštovou konstrukcí a s čelní kamennou zdí zpevněnou dřevěnými kůly. Hradba byla nejprve 7 m široká a postupně byla rozšířena až na 14 m. Druhá, vnitřní linie s čelní kamennou zdí a dřevohlinitým valem, opevnění vznikla až v 11. století a dosahovala šířky až 14 m.
Vnitřní zástavba. Na nejvyšším místě hradiště byl objeven dvorec s obytnými stavbami a jámami z 9. a z první poloviny 10. stolet, který byl oddělen od svého okolí palisádou. V 11. století bylo hradiště velmi hustě osídleno a v této době patřil k hradišti patrně i kostelík, který stál na místě dnešního kostela sv. Jiří. V blízkosti kostelíka bylo zjištěno také slovanské pohřebiště.
Datace a nálezy. Plocha hradiště byla osídlena již v mladším paleolitu kulturou aurignacien (-30000 až -24000 př. Kr.). Z této doby pochází skoro 2000 nálezů, které sestávají hlavně z pazourkových a čedičových artefaktů. Dále byly na ploše hradiště zjištěny ojedinělé nálezy v podobě zlomků keramiky a kamenných nástrojů z období neolitické kultury s lineární keramikou (-5400 až -4900) a eneolitické kultury s keramikou vypíchanou (-4900 až -4300). V severní části plošiny bylo objeveno sídliště unětické kultury s prvky kultury veteřovské (-1650 až -1500). Další kulturou, která osídlila plošinu byla kultura knovízská (-1300 až -1000) z mladší doby bronzové a kultura štítarská (-1000 až -750) z pozdní doby bronzové. Hradiště bylo osídleno i v pozdním halštatu a v době laténské, ze které pochází nález misky, vytáčené na kruhu a zlomek skleněného náramku z 3.-1. století př. Kr. Nejvýznamnější osídlení hradiště však spadá až do raného středověku, kdy na tuto lokalitu přišli na počátku 9. století Slované.
5a. Krušné Hory
Měděnec
Měděnec, německy Kupferberg, bývalé svobodné horní město, leží na hřebenu Krušných hor v nadmořské výšce 845 m. V samotné obci či v okolí můžeme navštívit např. štolu, přírodní památku Sfingy.
Nad Měděncem se zvedá Mědník, nazývaný někdy Měděná hůrka, na jehož svazích jsou dodnes patrný pozůstatky dolování, trvajícího zde několik staletí. Údajně zde práce horníků začaly již v 10. století, ale prvně je Mědník jako rudní ložisko uveden až r. 1449 v Deskách zemských: „Steingrún cum Kupperspergk“. Druhotně pak bylo toto jméno přeneseno i na hornickou osadu, která pod Mědníkem vznikla. Zpočátku se zde dobývaly stříbronosné měděné rudy a teprve kolem r. 1540 byla zahájena těžba chalkopyritu a pyritu pro vitriolovou huť v Horní Halži.
Od r. 1520 byl Měděnec již městečkem s privilegiem svobodného výkupu stříbra. Poté, co Hanuš z Fictumu si r. 1543 ponechal ze svého šumburského panství jen Měděnec s okolními vesnicemi, se Měděnec stal centrem tohoto nového malého panství.
Bohaté výnosy zdejších dolů přilákaly další horníky, takže již kolem poloviny 16. století byl Měděnec dobře prosperující obcí. Koncem 60. let vsak prosperitu vystřídala stagnace – snad kvůli klesající ceně stříbra nebo zmenšení vydatnosti rud. Syn zakladatele Kašpar z Fictumu se snažil udržet význam Měděnce a proto jej povýšil r. 1588 na horní město. Kromě horních svobod a horního řádu dostali obyvatelé další výhody – např. obecní solnou komoru nebo právo svobodně se stěhovat a převádět jinam svůj majetek. Další majitel Kryštof Taubenreuther z Taubenreuthu sice r. 1605 Měděnci privilegia potvrdil, ale připojil k nim dodatek, že musí nakupovat slad v panské sladovně, nesmí vařit víc než 7 várek piva ročně a ostatní pivo musí nakupovat v panském pivovaru.Jeho vdova Uršula, rozená z Zettelbergu a znovu provdaná pravděpodobně Hackeová nebo Horková, prodala roku 1628 měděnecké panství Šlikům a sama odešla do Annaberku.
Šlikové připojili Měděnec ke svému panství Hauenstein. V té době již ovlivňovala situaci v zemi třicetiletá válka. Měděnec, který se do války značně rozrostl, byl roku 1640 vypálen a dostal se na úroveň pouhé vsi. Některé doly zde ale pracovaly a již roku 1646 dostal hrabě Šlik od Ferdinanda lil. horní a mincovní právo.Kostel, postavený roku 1581 většinou ze dřeva na konci městečka u silnice do Kotliny, byl až do roku 1651 protestantský. Tvrdá rekatolizace však nakonec zvítězila a zdejší kostel začal spravovat farář z Přísečnice. Dost lidí se však vystěhovalo do Saska, kde měli náboženskou ochranu i lepší možnosti obživy. Berní rula uváděla k roku 1654 v Měděnci 49 obývaných usedlostí, jednu pustou a 11 neobydlených.
Další majitel František Arnošt Šlik ve snaze zamezit vylidňování Meděnce omezil práva Měděneckých. Kromě zákazu čepování vlastního piva, příkazu odběru soli jedině od vrchnosti a dalších omezení bylo hlavně zakázáno vystěhování se a převedení majetku z města bez povolení vrchnosti. Na opětovné zoufalé prosby Měděneckých jim to vše zase povolil jen s podmínkou, že po věčné časy budou odebírat od vrchnosti 4 várky piva ročně. Tato povinnost platila ještě na začátku 20. století.
Po polovině 17. století prodal hrabě Šlik panství vévodovi ze Sachsen – Lauenburgu, který ho spojil s panstvím Schlackenwert (Ostrov n. O.). Vévodův syn František Julius dal na Mědníku postavit kapličku jako výraz díků za opět bohaté výnosy měděneckých dolů. Byla zasvěcena Neposkvrněnému početí P. Marie. Rudy však byly využívány jen na výrobu skalice a se zužitkováním mědi a nepatrného množství stříbra se již nepočítalo.
Vévoda Měděneckým přál, potvrdil jim stará privilegia, povolil plné využívání pivovaru a poskytl jim další výhody. Po jeho smrtí v r. 1689 připadlo panství princezně Františce Sibyle Auguste, provdané za markraběte z Badenu a pak dalším členům tohoto rodu, ze kterých již ale nikdo privilegia nepotvrdil.
Roku 1748 zde bylo podle Tereziánského katastru 74 „hospodářů“ a usedlí museli vykonávat čtyři dny roboty o senoseči. Bylo zde 14 řemeslníků, 5 řezníků, učitel, obchodník s krajkami, varhaník, tavič mědi, 14 horníků, tři formani, dva vinopalníci, císařský celní výběrčí, tři nádeníci a žebrák. Dále je uvedeno, že před lety dolování mědi a výroba vitriolu dávaly obživu horníkům, doly pak nic nevynášely a pro nedostatek dříví byly práce v huti zastaveny, stejně jako i v hamrech.
Po rodině z Badenu přešlo panství na královskou a císařskou komoru. Ta je nejdříve pronajala knížeti Schwarzenberkovi a nakonec roku 1839 prodala hraběnce Gabriele Buquoyové, majitelce panství Červený Hrádek i Přísečnice. Roku 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami, velkostatek Měděnec však ve správě Buquoyů zůstal až do roku 1945.
Začátkem 19. století byl starý kostelík v tak špatném stavu, že musel být zbourán. V roce 1803 se začalo se stavbou nynějšího kostela Narození P. Marie. Pro nedostatek peněz se však dokončení stavby protáhlo až do roku 1819. Je to jednolodní stavba s trojboce uzavřeným presbytářem a hranolovitou věží na západní straně. Ze staré fary byla zřízena škola a farář se přestěhoval blíže ke kostelu.
Město bylo několikrát postiženo požárem, ale největší od třicetileté války vypukl 3. 7. 1856 v č, p. 87. Během čtvrt hodiny byla celá ulice v plamenech, jimž padlo za oběť 49 domů s příslušenstvím, pivovar, kostel i radnice, kde shořely Četné listiny a zápisy.
Úpadek dolování vyvolal nové způsoby obživy. Rozšířilo se paličkování krajek a v letech 1817 – 1822 zde byla i krajkářská škola. Ve 40. letech 19. století tu začala výroba hraček a dřevěných hodin, r. 1844 sem byla z Vejprt částečně přenesena výroba pozamentů. Nic se vsak dlouho neudrželo a obec upadala stále víc. Teprve koncem 19. století se začala situace zlepšovat. Za 1. republiky tu byla již továrna na pletené zboží, 24 výroben prýmků, zdobnického zboží a perlových a pletených tašek a rada dalších menších výroben. Postupně zanikaly po roce 1948.
Odsun německých obyvatel počet obyvatel podstatně snížil a nedostatek pracovních příležitostí zčásti zavinil, že se nepodařilo Měděnec znovu plně dosídlit.
Barokní fara, která stávala Šikmo proti kostelu, začala začátkem 70. let 20. století překážet při úpravě komunikace a byla zbořena. Z památek stojí ještě v parku vedle kostela pozdně barokní, trochu poškozené sousoší Nejsvětější Trojice a před kostelem pomník s česko – německým nápisem „V upomínku padlým ze světových válek 1914 -1918, 1938 – 1945″. Za parkem zůstalo stát několik starých lidových staveb z 19. století, které mají v patrech zachované druhé vchody pro případ, Že sníh napadl příliš vysoko.
Kaple na Mědníku málem nepřežila roky po skončení 2. světové války. Pak však byly přece jen prováděny aspoň nejnutnější opravy. Celkové rekonstrukce včetně interiéru se dočkala v roce 1994. Vrátila se do ní i soška Madony, kterou před zničením zachránil jáchymovský děkan. Originál 170 cm vysoké plastiky je uschován, při slavnostech bývá v kapli její věrná kopie.
K obnově těžby a úpravě magnetitu přikročily v roce 1967 Železorudné doly a hrudkovny Ejpovice. Pod dalším majitelem byl důl v provozu do roku 1992, kdy byl pro vyčerpání ložiska uzavřen. V dalších letech byly konány různé pokusy s obnovením provozu, ale vše skončilo roku 1998, kdy bylo přerušeno odčerpávání důlních vod z podzemí a tím došlo k postupnému zatopení dolu.
Zastavením práce v dole a ne právě šťastnou privatizací státního statku se v obci značně zvýšila nezaměstnanost. Přes všechny potíže však Měděnec působí hezky a pro svoji polohu je předurčen k tomu, aby se stal střediskem zimních sportů
6. Zřícenina gotického hradu Přimda
/nejstarší hrad na území Čech/
Zřícenina hradu Přimda stojí na vrcholu skalnatého hřebene nad stejnojmenným městečkem v severní části Českého lesa. První zmínka o Přimdě pochází z roku 1121; Přimda je tak považována za nejstarší kamenný hrad na našem území. Stavebníkem hradu byl sice nejspíš německý markrabě Děpolt II. z Vohburgu, ale nejpozději od roku 1126 patřila Přimda již českým panovníkům jako důležitá pohraniční pevnost, která střežila obchodní cestu z Prahy a Plzně do Horní Falce. Kromě toho sloužila jako královské vězení, kde byl nucen pobývat mimo jiné i pozdější král Přemysl Otakar II. V 15. a 16. století byl hrad často dáván do zástavy šlechtickým rodům, zejména pánům ze Švamberka. Neudržovaný hrad pustl a v 17. století již byl neobývanou zříceninou. Z první poloviny 12. století zůstala zachována mohutná hranolová věž z lomového kamene, obložená žulovými kvádry.
Historie
Přimda se stala knížecím majetkem, sloužila jako strážní místo na norimberské cestě u jednoho z pohraničních přechodů do říše a byla užívána i jako vězení (syn Soběslava I. Soběslav nebo Přemysl po nezdařeném povstání proti svému otci v roce 1247). Vzhledem k tomu, že důležitost norimberské cesty ve 12. a 13. století rostla, byla Přimda přestavěna a zesílena během vlády Soběslava I., ve 13. století patřil kastelán Přimdy mezi nejdůležitější úřady v přemyslovském státě.
Za Jana Lucemburského byl hrad zastaven Vilémovi Zajícovi z Valdeka a poté rychtáři Jakubovi Frenclínovi. Zpět Přimdu v roce 1344 získal Karel IV. Za Václava IV. byla opět zastavována, kontrolu panovník získal až v roce 1418, kdy Přimdu drženou loupeživým Borešem z Rýzmburka, dobylo královské vojsko. V roce 1429 se pokusilo katolickou baštu drženou Jindřichem Žitem z Jivjan, neúspěšně dobýt husitské vojsko. V 15. a 16. století byl hrad opět často zastavován (v letech 1454–1592 např. pánům ze Švamberka).
28. července 1989 se na hradě po otřesu půdy sesula část zdi. Byli zasypáni tři dvanáctiletí chlapci, z nichž jeden na následky zranění zemřel. Bezprostředně po události se v novinách objevovalo tvrzení, že zeď spadla následkem hluku, který skupina dětí způsobovala – objevila se i hypotéza, že neštěstí souvisí s předchozími nedokončenými stavebními zásahy firmy Armabeton. V roce 2000 byla zřícenina staticky zajištěna a restaurována, v roce 2004 byly opraveny hrad otevřen.
6. Tisovské skály a okolí – Tiské stěny = inspirce z roku 2012 /víkendový výlet/
Tiské stěny
Krajina plná fantazie jež tvoří malebné městečko pískovcových skal najdete na okraji Labských pískovců v obci Tisá. Procházkou městečkem budete překvapeni prapodivnými tvary skal, které Vám budou připomínat podoby obličejů, zvířat a jiných tvarů. Nechte svoji fantazii plynout v říši skal, vytvářející krásný kontrast mezi nebem a zemí, jež je pokryta jemným, velmi světlým pískem, někdy až bílé barvy. Dříve jste se do oblasti dostali pouze v doprovodu průvodce, dnes je oblast přístupná po upravených a značených cestách.
V 19. století bývalo toto místo divokým labyrintem skal, kam nikdo nevstoupil. O tomto místě se vyprávěla pověst o francouzském šlechtici Leduquinovi a zlých skřítcích, aby tak bylo zabráněno každému, kdo na toto území chtěl vstoupit bez doprovodu průvodce. Zákaz vstupu bez průvodce byl zrušen s ustanovením republiky v roce 1918. Nyní se bát nemusíte, žádní zlý skřitci zde nebydlí.
Legenda o šlechtici Leduquinovi a zlých skřítcích:
Za francouzské revoluce šlechtic jménem Leduquin uprchl ze své rodné Francie. Do Tiských stěn náhodou dorazil. Přinesl si s sebou velký poklad, prý rodinný poklad to byl, mezi skalami ho zakopal. Po čase chtěl poklad vzít, ale v labyrintu skal poklad již nikdy nenašel. Hledal ho tam dlouhá léta, hledal a hledal, ale nenašel. Chudák se z toho pomátl. Potom prý, aby hlady neumřel, zadarmo sedlákům dobytek léčil. Legenda vypráví, že skřítkové zlý poklad hlídají. Kdo se poklad hledat vydá, tomu skřítkové do kapes bludné koření nasypou a již nikdy cestu z labyrintu ven nenajde. Proto bychom i my na pozoru měli být a držet se vyznačených stezek. Člověk nikdy
neví.
Míst na ubytování v okolí je mnoho
V sobotu by se šlo na tento výlet
A námětů na nedělní výlet je celá řada…
8. Kounovské kamenné řady /Český Stonehenge/
V roce 1934 objevil mladý kounovský učitel Antonín Patejdl na vrchu Rovina severně od Kounova podivné řady z velkých kamenů. Do té doby nikdo řadám nevěnoval žádnou zvláštní pozornost, teprve Patejdl si uvědomil, že stojí před něčím zcela mimořádným. Když řady zaměřil a spočítal kameny, přeběhl mu po zádech mráz. Řady ukryté v lese byly obrovské – byly rozprostřené na ploše několika hektarů a podle jeho odhadu je tvořilo několik tisíc kamenů, některé tak mohutné, že si nedokázal představit sílu, která by s nimi dokázala pohnout. Řady se táhly v délce až několik set metrů a co bylo nejpodivnější – v nepravidelných rozestupech běžely vedle sebe téměř rovnoběžně a téměř přesně ve směru od severu k jihu. Patejdl si byl jistý, že před sebou nemá hříčku přírody, ale lidské dílo. Kdo by však něco tak ohromujícího dokázal vytvořit? A proč?
Bouře dohadů, která se rozpoutala po zveřejnění Patejdlova objevu, neutichla dodnes. Byly záhadné kounovské řady pravěkým chrámem k uctívání slunce, pohanským kalendářem, anebo se jedná o prostý, přesto unikátní systém polních mezí, který svou podobou nemá obdoby? Přes úsilí několika generací badatelů odolává záhada kounovských kamenných řad rozluštění.
Dále tady můžeme navštívit
Špičák
Vítejte na nejzáhadnějším místě v České republice!
V roce 2010 byla v lese pod vrchem Špičákem severně od Kounova vztyčená mohutná kamenná deska. Tato událost přitáhla pozornost k dosud málo známé megalitické lokalitě v blízkosti kounovských řad. Dosavadní výzkum odhalil na Špičáku pozůstatky několika kamenných kruhů a řad rozesetých na úpatí Špičáku.
Spoustu otázek vzbuzuje i sám vrch Špičák. Jeho nápadná pravidelnost a malé rozměry podnítili domněnku, zdali se vůbec jedná o přírodní výtvor. Není lidským výtvorem, stejně jako slavný Silbury Hill v Anglii, kterému se prý Špičák nápadně podobá?
Špičák u Kounova: Kopec plný záhad
Na úpatí kopce byly objeveny kamenné kruhy a řady. Otázky vzbuzuje i sám Špičák - je to dílo přírody?
Kounov - Mohutnou kamennou desku přetíná řada čtyř hlubokých důlků spojených mělkou rýhou. První dojem? Typická stopa po lámání kamene. Do takových děr vráželi lamači dubové klíny, které pak polévali vodou, a bobtnající dřevo kámen roztrhlo. Jasné vysvětlení. Jenže jste v oblasti záhadných Kounovských kamenných řad. A tady není jasné nic.
Zhruba dva metry vysoká kamenná deska s důlky se tyčí v lese pod vrchem Špičák asi dva k i lome t ry severozápadně od k o u n o v ských řad. Kámen tu v loňském roce vztyčila skupina badatelů. Stejný úmysl mají i s dalšími zdejšími kameny. Jsou totiž přesvědčení, že spousta kamenů, které dnes leží roztroušené v lese pod Špičákem, původně stály.
Důlky v kameni možná souvisí s funkcí kamenů. Nikdo vám neřekne nic určitého, spokojit se musíte s pouhými náznaky. Vlastně jediným. Že jsou důlky mnohem starší, než se zdá. Z čehož usoudíte, že vznikly v době, kdy lidé ještě neměli potřebu kameny trhat a důlky tudíž vytvořili za jiným účelem.
Kameny pod Špičákem dosud nevzbuzovaly žádnou zvláštní pozornost. Až donedávna to byly prostě jen kameny v lese. Pak si ale někdo všiml, že rozmístění některých kamenů vzbuzuje dojem pravidelných geometrických tvarů, že leží v řadě za sebou, nebo tvoří kruh.
Součástí jednoho neúplného kruhu je i zvláštně tvarovaný kámen. Viditelná část kamene totiž na jednom konci tvoří výraznou klínovitou prohlubeň. Tato skutečnost vyvolala spekulaci, že se jedná o záměrně opracovaný kámen, který ve vztyčené poloze sloužil jako takzvaný vizír, jakýsi kamenný hledáček ke sledování pohybu slunce.
Domněnku, že pod vrchem Špičákem stály v dávných dobách vztyčené kameny, má podporovat i název tohoto vrchu. O něm se můžete dočíst, že jeho nevýrazný tvar nedává k tak extrémnímu pojmenování žádný důvod a že zřejmě vzniklo podle štíhlé kamenné jehly, umístěné na jeho temeni. Nic ovšem není dál od pravdy.
Vrch Špičák je dokonalým představitelem svého jména. Alespoň ve zdejší krajině, charakteristické protáhlými stolovými vrchy. Homolovitý Špičák by se dobře hodil mezi sopečné vrcholy nedalekého Českého Středohoří, mezi zploštělými výšinami Džbánu ovšem působí až nepatřičně. Jakmile se ocitnete až na vrcholu kopce, uvědomíte si, že skutečně schází jen kousek, aby se příkré svahy Špičáku setkaly v jednom bodě. Okrouhlé temeno má v průměru sotva pár metrů.
Špičák je zvláštní vrch. Jeho nápadná pravidelnost a spíše skromné proporce dokonce vedly k fantastické myšlence, jestli je to vůbec dílo přírody. Špičák jako by prý z oka vypadl slavnému umělému kopci Silbury Hill v Anglii, navršenému z neznámého důvodu tři tisíce let před naším letopočtem.
K u d y n a Š p i č á k ?
Od expozice Kounovských kamenných řad v Kounově (u expozice možnost parkování) jděte po žluté turistické trase až na rozcestí Na Rovinách. Odtud pokračujte po modré na rozcestí Špičák. Rozcestí se nachází u silnice Kounov-Pnětluky. Z rozcestí pokračujte po silnici vlevo (směr Kounov) a zhruba po 200 metrech odbočte vpravo na novou lesní cestu. Cesta vás dovede nejdříve k vztyčenému kamenné desce s důlky (cca 400 kroků od silnice), po dalších cca 150 krocích odbočuje za pasekou cesta (průsek) vpravo vzhůru na Špičák. Cesta vás zavede až na vrchol kopce. Pokud chcete navštívit i kámen-vizír, vydejte se z turistického rozcestí Špičák po modré trase směrem k vrchu Výrov. Modrá trasa odbočí po chvíli ze silnice na lesní cestu. Asi 200 metrů od silnice se nachází kámen-vizír. Leží vlevo vedle cesty na okraji paseky před mladým jehličnatým lesem. Kámen se nachází asi10 metrů od cesty.
9. Putování s blanickými rytíři kolem
Velkého Blaníku
Jedna z nejslavnějších českých hor, Velký Blaník, je opředena několika legendami. Ta nejznámější vypráví o spícím vojsku, které pod velením svatého Václava z hory vyrazí, až bude českému národu nejhůř. Na vrcholku stojí 30 m vysoká rozhledna, poblíž objevíte dosud patrné stopy po keltském hradišti.
Geografie
Masiv Blaníku tvoří dva zalesněné skalnaté vrchy Velký Blaník (638 m n. m.) a Malý Blaník (580 m n. m.). Velký Blaník je charakteristickým bodem rozsáhlé zvlněné krajiny, která tvoří přechod mezi Středočeskou pahorkatinou a Českomoravskou vrchovinou. Velký Blaník je nejvyšším vrcholem Mladovožické pahorkatiny, která je východní částí Vlašimské pahorkatiny a náleží do geomorfologického celku Středočeské pahorkatiny.
Blaník je součástí chráněné krajinné oblasti CHKO Blaník (z roku 1981, 40 km2). Pod kopci se nachází obec Louňovice pod Blaníkem a protéká řeka Blanice (přítok Sázavy).
Velký Blaník
Rozhledna na Velkém Blaníku
Na vrcholu stojí 30 m vysoká dřevěná rozhledna z roku 1941 ve tvaru husitské hlásky. Menší sestřičky lze najít u Žamberka (rozhledna Rozálka) a na Hýlačce u Tábora (rozhledna Hýlačka, shořelá 1. 1. 2012). Nebyla to však první rozhledna, dříve (r. 1895) tam již stála jednoduchá 20 metrů vysoká dřevěná otevřená rozhledna, která se zřítila roku 1936. Tu současnou, krytou, postavil Klub českých turistů v letech 1939–1941. Lze z ní zhlédnout nejen blízké okolí, západním směrem podstatnou část Středočeské pahorkatiny, nazývanou Českou Sibiří, západní vrcholy Českomoravské vrchoviny s dominujícím Strážištěm, severovýchodně město Vlašim a Posázaví, ale při optimální viditelnosti je možno jihozápadním směrem dohlédnout až k vrcholům Šumavy a na severozápadě spatřit Prahu a poblíž Prahy stojící vysílač Cukrák.
Malý Blaník
Zřícenina kaple sv. Máří Magdaleny¨
Na vrcholu se nalézají zbytky středověkého hrádku, který byl dobyt husity roku 1420. Zbytky hradu byly odkryty archeologem Pavlem Radoměřským v lesnatém svahu nad obcí Býkovice v roce 1961. Na Malém Blaníku (dříve Holý vrch) se nachází také zřícenina poutní kaple svaté Máří Magdaleny. Stavba byla dokončena v roce 1753 (poutě se zde konaly ovšem již v první polovině 16. století), zrušena pak v roce 1783 nařízením císaře Josefa II. Půdorys kaple tvoří osmiúhelník komponovaný do elipsy s přiléhající sakristií na severovýchodě, pod níž bývala jeskyně s poustevníkem. Uprostřed zříceniny dnes roste obrovský smrk starý cca 160 let, kterému se říká „Mnich“.
Pověst
Svatý Václav vyjíždí v čele blanických rytířů z hory (V. Černý, 1898)
Blaník je opředen mnoha nejrůznějšími pověstmi, z nichž některé mají původ zřejmě již v keltských dobách. Pověst o vojsku bojovníků spících v nitru hory, odkud vyjedou na pomoc svému lidu, je rozšířena v celém keltském světě. Hlavní legenda vznikla patrně v 15. století mezi prostými lidmi na základě události, kdy bylo podivuhodným až zázračným způsobem na jihovýchodním úpatí Blaníka, u vesnice Býkovice, poraženo nepřátelské vojsko. Kolem roku 1470 o vojsku skrytém v hoře kázal Mikuláš z Vlásenice
Obsah pověsti: Uvnitř hory odpočívá vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůře. Jeho velitelem je sám patron země České svatý Václav. Ve chvíli, kdy bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že se studánka přeplní a voda poteče až po stráni dolů. Pak se v hoře otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír.
Den uvnitř hory je dlouhý jako rok na povrchu. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých píše o kováři, kterého pozval neznámý rytíř z Blaníku, aby mu v hoře okoval koně. Kovář šel a když dokončil svojí práci, dali mu rytíři pytel plný smetí. Ve zlosti pak kovář vysypal celý pytel pod kopcem. V Louňovicích se pak všichni divili, kam kovář na celý rok zmizel. Když pak vyprávěl, co se mu přihodilo, šáhl do pytle a nahmatal tři dukáty. Teprve v tu chvíli poznal, jakou udělal chybu, když pytel vysypal. Honem utíkal k hoře, ale nenašel ani dukáty, ani smetí.
Pozornost Blaníku a legendě o svatováclavském vojsku znovu přineslo národní obrození. V dubnu 1868 při vylamování základního kamene pro Národní divadlo kamenický pomocník Václav Podbrdský z Louňovic udělal špatný krok a zřítil se z výšky 60 metrů. Přestože ho spolupracovnící viděli padat, jeho tělo se nikdy nenašlo a musel být tak po zákonem stanovené době prohlášen za mrtvého. Podbrdský se objevil až po 18 letech. U soudu ve Vlašimi se soudil s kamenickým mistrem Šolínem o zaplacení mzdy za vylomení základního kamene. Podbrdský soud vyhrál a musela mu být vyplacena dlužná mzda i s úroky. Případ vzbudil pozornost a Podbrdský byl postaven před vojenský soud pro podezření z vyhýbání se vojenské službě. Před soudem vypověděl, že po dopadu se probral ve velkém klenutém sále, kde jej přivítala krásná dívka. Cítil se najednou jako jiný člověk, jako by byl studovaný a učený. Postupně se zde setkal s Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími. S některými prý dokonce telepaticky mluvil. Jejich řeči prý nerozumněl, myšlenkám ano. Na závěr se velikáni za zvuků staroslověnského chorálu odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka – Génius Čech – se s Václavem Podbrdským rozloučila. Poté se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Podbrského to vše mělo trvat 18 hodin, když však vyšel z Blaníku ven, zjistil, že uplynulo 18 let. Vojenský soud kameníkovo vysvětlení fakticky přijal. Označil jej však za fixní ideu. Podbrdského za uniknutí vojenské službě však nijak nepotrestal.
Od roku 1989 se zde pravidelně pořádají Svatováclavské slavnosti, kdy na svůj svátek sjíždí z Velkého Blaníku na bílem koni sv. Václav s doprovodem svých vojáků na louňovické náměstí, kde se konají vlastní oslavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat