Rok 2014 - přehled výletů

 

Plán výletů na tento rok

1. Kounovské kamenné řady /Český Stonehenge/ - neděle 26.1. - odloženo

2. Hrad Kost a Naučná stezka Plakánek - sobota 1.3.

3. Památník Karla Čapka - STRŽ a okolí - sobota 29.3.

4. Stradonice – keltské oppidum - neděle 27.4.

 

5. Malá Skála a okolí -  především hrady Frýdštejn a Vranov, určitě také 

                                       Besedické a Suchá skály a další krásy tohoto místa

                                       víkendový výlet - 23. - 25.5.  

6. Mšeno - Hradsko - Kokořín - Mšenské pokličky - zrušeno

7. Červenec – Srpen  - návštěvy na chatách /Vestec. Kovářská aj/, ohýnky, 

                                       grilování a toulky po okolí

  

8. Hrad Houska - sobota 20.9. - zrušeno  

9. Rozhledna Třemšín - změna - neděle 26.10.

 

10. Zřícenina hradu Kumburk - sobota 22.11. - zrušeno

 

11. Vánoční výstup na Říp - sobota 20.12.

________________________________________________________________________________

1. Kounovské kamenné řady /Český Stonehenge/

V roce 1934 objevil mladý kounovský učitel Antonín Patejdl na vrchu Rovina severně od Kounova podivné řady z velkých kamenů. Do té doby nikdo řadám nevěnoval žádnou zvláštní pozornost, teprve Patejdl si uvědomil, že stojí před něčím zcela mimořádným. Když řady zaměřil a spočítal kameny, přeběhl mu po zádech mráz. Řady ukryté v lese byly obrovské – byly rozprostřené na ploše několika hektarů a podle jeho odhadu je tvořilo několik tisíc kamenů, některé tak mohutné, že si nedokázal představit sílu, která by s nimi dokázala pohnout. Řady se táhly v délce až několik set metrů a co bylo nejpodivnější – v nepravidelných rozestupech běžely vedle sebe téměř rovnoběžně a téměř přesně ve směru od severu k jihu. Patejdl si byl jistý, že před sebou nemá hříčku přírody, ale lidské dílo. Kdo by však něco tak ohromujícího dokázal vytvořit? A proč?

Bouře dohadů, která se rozpoutala po zveřejnění Patejdlova objevu, neutichla dodnes. Byly záhadné kounovské řady pravěkým chrámem k uctívání slunce, pohanským kalendářem, anebo se jedná o prostý, přesto unikátní systém polních mezí, který svou podobou nemá obdoby? Přes úsilí několika generací badatelů odolává záhada kounovských kamenných řad rozluštění.

Dále tady můžeme navštívit

Špičák

Vítejte na nejzáhadnějším místě v České republice! 

V roce 2010 byla v lese pod vrchem Špičákem severně od Kounova vztyčená mohutná kamenná deska. Tato událost přitáhla pozornost k dosud málo známé megalitické lokalitě v blízkosti kounovských řad. Dosavadní výzkum odhalil na Špičáku pozůstatky několika kamenných kruhů a řad rozesetých na úpatí Špičáku.

Spoustu otázek vzbuzuje i sám vrch Špičák. Jeho nápadná pravidelnost a malé rozměry podnítili domněnku, zdali se vůbec jedná o přírodní výtvor. Není lidským výtvorem, stejně jako slavný Silbury Hill v Anglii, kterému se prý Špičák nápadně podobá?

 Špičák u Kounova: Kopec plný záhad

Na úpatí kopce byly objeveny kamenné kruhy a řady. Otázky vzbuzuje i sám Špičák - je to dílo přírody?

Kounov - Mohutnou kamennou desku přetíná řada čtyř hlubokých důl­ků spojených mělkou rýhou. První do­jem? Typická stopa po lámání kamene. Do takových děr vráželi lamači dubové klíny, které pak polévali vodou, a bobt­nající dřevo kámen roztrhlo. Jasné vy­světlení. Jenže jste v oblasti záhadných Kounovských kamenných řad. A tady není jasné nic.

Zhruba dva metry vysoká kamen­ná deska s důlky se tyčí v lese pod vr­chem Špi­čák asi dva k i lome t ­ry severo­západně od k o u n o v ­ských řad. Kámen tu v loňském roce vzty­čila skupi­na badatelů. Stejný úmysl mají i s dal­šími zdej­šími kame­ny. Jsou to­tiž přesvědče­ní, že spousta kamenů, které dnes leží roz­troušené v lese pod Špičákem, původně stály.

Důlky v ka­meni možná souvisí s funk­cí kamenů. Ni­kdo vám ne­řekne nic určitého, spokojit se musíte s pouhými náznaky. Vlastně jediným. Že jsou důlky mnohem starší, než se zdá. Z čehož usoudíte, že vznikly v době, kdy lidé ještě neměli potřebu kameny trhat a důlky tudíž vytvořili za jiným účelem.

Kameny pod Špičákem dosud ne­vzbuzovaly žádnou zvláštní pozornost. Až donedávna to byly prostě jen kame­ny v lese. Pak si ale někdo všiml, že roz­místění některých kamenů vzbuzuje do­jem pravidelných geometrických tvarů, že leží v řadě za sebou, nebo tvoří kruh.

Součástí jednoho neúplného kruhu je i zvláštně tvarovaný kámen. Viditelná část kamene totiž na jednom konci tvo­ří výraznou klínovitou prohlubeň. Tato skutečnost vyvolala spekulaci, že se jed­ná o záměrně opracovaný kámen, který ve vztyčené poloze sloužil jako takzvaný vizír, jakýsi kamenný hledáček ke sledo­vání po­hybu slunce.

Domněn­ku, že pod vr­chem Špičákem stály v dávných dobách vztyče­né kameny, má podporovat i název to­hoto vrchu. O něm se můžete dočíst, že jeho nevýrazný tvar nedává k tak ex­trémnímu pojmenování žádný důvod a že zřejmě vzniklo podle štíhlé kamen­né jehly, umístěné na jeho temeni. Nic ovšem není dál od pravdy.

Vrch Špičák je dokonalým předsta­vitelem svého jména. Alespoň ve zdejší krajině, charakteristické protáhlými sto­lovými vrchy. Homolovitý Špičák by se dobře hodil mezi sopečné vrcholy neda­lekého Českého Středohoří, mezi zploš­tělými výšinami Džbánu ovšem půso­bí až nepatřičně. Jakmile se ocitnete až na vrcholu kopce, uvědomíte si, že sku­tečně schází jen kousek, aby se příkré svahy Špičáku setkaly v jednom bodě. Okrouhlé temeno má v průměru sotva pár metrů.

Špičák je zvláštní vrch. Jeho nápad­ná pravidelnost a spíše skromné proporce dokonce vedly k fan­tastické myšlence, jestli je to vů­bec dílo přírody. Špičák jako by prý z oka vypadl slavnému umě­lému kopci Silbury Hill v Anglii, navršenému z neznámého důvo­du tři tisíce let před naším leto­počtem.

K u d y n a Š p i č á k ?

Od expozice Kounovských kamenných řad v Kouno­vě (u expozice možnost par­kování) jděte po žluté tu­ristické trase až na rozces­tí Na Rovinách. Odtud po­kračujte po modré na roz­cestí Špičák. Rozcestí se na­chází u silnice Kounov-P­nětluky. Z rozcestí pokra­čujte po silnici vlevo (směr Kounov) a zhruba po 200 metrech odbočte vpra­vo na novou lesní cestu. Cesta vás dovede nejdří­ve k vztyčenému kamen­né desce s důlky (cca 400 kroků od silnice), po dalších cca 150 krocích odbočuje za pasekou cesta (průsek) vpravo vzhůru na Špičák. Cesta vás zavede až na vrchol kopce. Pokud chcete navštívit i kámen-vizír, vy­dejte se z turistického rozcestí Špi­čák po modré trase směrem k vrchu Výrov. Modrá trasa odbočí po chvíli ze silnice na lesní cestu. Asi 200 me­trů od silnice se nachází kámen-vi­zír. Leží vlevo vedle cesty na okra­ji paseky před mladým jehličnatým lesem. Kámen se nachází asi10 me­trů od cesty.

Naučná stezka Kamenné řady u Kounova

Kounovské kamenné řady jsou jedinou známou kulturní památkou tohoto druhu ve střední a východní Evropě, megalitickou stavbou, jejíž účel je i přes intenzivní zkoumání prakticky dodnes zahalen tajemstvím. Naučná stezka seznamuje nejen s kamennými řadami, ale také s přírodními poměry přírodního parku Džbán a náhorní plošiny Rovina, kde se řady nacházejí.

Naučná stezka začíná u železniční stanice Mutějovice. Vede po lesních cestách a pěšinách, částečně vozovými a polními cestami. Krom výstupu od výchozího místa na náhorní plošinu pak vede víceméně po vrstevnici. Nemá vlastní značení, vede zpočátku po žluté turistické značce (od výchozího místa až k hájovně Rovina) a pak po modré značce. Stezka končí 11. zastávkou, odkud je nutno buď pokračovat po modré značce k silnici a po ní vpravo do Domoušic (vlak), nebo se vrátit téměř stejnou cestou zpět k výchozímu místu.

Základní údaje

Začíná:

železniční stanice MUTĚJOVICE (není totožná s obcí Mutějovice – je od ní vzdálená cca 2–3 km)

Končí:

u 11. zastávky na trase modré turistické značky za hájovnou Rovina

Délka:

cca 4 km (+ návrat do výchozího místa)

Zastávek:

11

Značení trasy:

bez vlastního značení, vede nejprve po žluté a pak po modré turistické značce

Seznam zastávek

1.     Úvod

2.     Geologické, mineralogické a paleontologické zajímavosti naučné stezky

3.     Společenstvo prosvětleného lesního okraje

4.     Významné dřeviny lesních společenstev – zemědělství na Rovině

5.     Přírodní společenstvo lesního okraje a mýtin

6.     Kamenné řady u Kounova

7.     Původ a účel řad

8.     Největší kameny řad

9.     Společenstvo suťového lesa

10.  Hradiště

11.  Význam lesa – umělé společenstvo listnatého lesa

Informační náplň

Zastávka 1

·        tabulová plošina Džbán (vznik, vývoj, kde se rozkládá, další informace)

·        seznam zastávek stezky

Vyobrazení:

nákres s plánkem stezky; okrajový svah Džbánu

Zastávka 2: Geologické, mineralogické a paleontologické zajímavosti naučné stezky

·        geologický podklad naučné stezky

·        opuky – vznik, paleontologické nálezy

·        další minerály a horniny

·        význam kořenů dřevin

Vyobrazení:

geologická mapa okresu Rakovník; zkameněliny (Mutiella ringmerensis, Inoceramus labiatus, Protocardium hillanum)

Zastávka 3: Společenstvo prosvětleného lesního okraje

·        rostliny

·        hmyz

·        ptactvo

Vyobrazení:

válečka lesní, ostřice chabá, kopretina chocholičnatá, zimostrázek alpinský, orlíček planý, okrotice bílá; různorožec vrbový, mravenec dřevokaz; brhlík lesní, strakapoud velký

Zastávka 4: Významné dřeviny lesních společenstev – zemědělství na Rovině

·        lesní porosty v oblasti Roviny

·        charakteristické druhy rostlin

·        půdní typ na Rovině

·        pěstované zemědělské plodiny

Vyobrazení:

jeřáb obecný, javor babyka, kalina obecná, hloh obecný, svída krvavá, jeřáb muk

Zastávka 5: Přírodní společenstvo lesního okraje a mýtin

·        tzv. okrajový efekt

·        charakteristické společenstvo organismů

·        živočichové lesního okraje

·        živočichové rozhraní pole a lesa

Vyobrazení:

vrbka úzkolistá, bez hroznatý; babočka osiková, střevlík měděný, tesařík obecný; káně lesní, poštolka obecná

Zastávka 6: Kamenné řady u Kounova

·        kamenné řady – charakteristika, stručný popis, použité kameny

·        rozebírání řad v minulosti

·        průzkum řad

Vyobrazení:

plánek kamenných řad

Zastávka 7: Původ a účel řad

·        unikátnost řad v rámci střední a východní Evropy

·        teorie o původu a účelu kamenných řad

·        případné využití pro astronomická pozorování, rozmístění kamenů pro určení slunovratu

·        průzkum řad v 70. letech

Vyobrazení:

podrobný plánek kamenných řad

Zastávka 8: Největší kameny řad

·        dva největší kameny v areálu – Pegas a Gibbon

·        hypotéza o kalendářní funkci

·        menhiry mimo areál kamenných řad

·        další menhiry severozápadních Čech

Vyobrazení:

nákres kamenných řad; kameny Gibbon, Pegas a Gibbon II

Zastávka 9: Společenstvo suťového lesa

·        severní okraj stezky – rostlinstvo strmého svahu a přilehlých stanovišť

·        flóra

·        bezobratlí živočichové

·        ptactvo

Vyobrazení:

buk lesní, bažanka vytrvalá, vraní oko čtyřlisté, samorostlík klasnatý; vřetenovka hladká, řasnatka lesní, běžec černý, ropucha obecná, střízlík obecný

Zastávka 10: Hradiště

·        zbytky hradiště na ostrožně tabule Rovina, lesní porost

·        ohrožení hradiště sesuvy půdy

·        zbytky opevnění – valy

·        pravděpodobná historie hradiště, archeologické nálezy

Vyobrazení:

plán situace (s vyznačením polohy kamenných řad a hradiště a neaktuální trasy naučné stezky); střepy, rekonstrukce nádob, část sekeromlatu, bronzový nůž

Zastávka 11: Význam lesa – umělé společenstvo listnatého lesa

·        lipový les

·        význam a výhody listnatých porostů oproti jehličnatým

·        byliny listnatých lesů

·        hmyz, ptactvo

Vyobrazení:

lípa srdčitá, javor mléč, netýkavka malokvětá, hvozdík kartouzek; skokan hnědý, pěnkava obecná

Popis trasy

železniční stanice Mutějovice → kounovské kamenné řady → hájovna Rovina → hradiště

Naučná stezka začíná u železniční stanice Mutějovice (pozor, poloha železniční stanice není totožná s polohou obce Mutějovice – je od ní vzdálená po silnici cca 2–3 km), ležící na trati Rakovník–Louny. Hned naproti nádraží přes silnici nacházíme 1. zastávku. Odtud vyrážíme vzhůru lesní cestou po žluté turistické značce.

Cesta se stáčí nejprve vpravo, pak vlevo. Po asi 400 metrech od výchozího místa potkáváme 2. zastávku (Geologické, mineralogické a paleontologické zajímavosti naučné stezky). Poté dál mírně stoupáme lesní vozovou cestou. Po dalších asi 250 metrech těsně před pravotočivou zatáčkou potkáváme 3. zastávku (Společenstvo prosvětleného lesního okraje).

Spolu s cestou zahneme vpravo a po 300 metrech dorazíme na konec lesa, kde se kolmo napojíme na polní cestu, po níž pokračujeme vlevo. Téměř vzápětí narazíme na 4. zastávku (Významné dřeviny lesních společenstev – zemědělství na Rovině).

Cesta vede zpočátku na rozhraní lesa a pole, ale od 5. zastávky (Přírodní společenstvo lesního okraje a mýtin), kterou potkáme po dalších 200 metrech, míří přímo napříč polem.

Po asi 600 metrech polní cesty dorazíme k dalšímu lesu. Lesem pak ujdeme ještě asi 250 metrů, k rozcestí Kounovské kamenné řady. Na rozcestí je umístěna 6. zastávka (Kamenné řady u Kounova).

Zde opustíme vozovou cestu a odbočujeme vpravo (stále po žluté) podél jedné z mnoha kamenných řad, spíše volným lesním úsekem než nějakou cestou. Po asi 100 metrech si nalevo na kraji mladé smrčiny povšimneme 7. zastávky (Původ a účel řad).

Odtud pokračujeme opět spíše volným lesem ve stejném směru podél kamenné řady. Po dalších 100 metrech přijdeme až k předhraně srázu, z níž seběhneme k 8. zastávce (Největší kameny řad). U této zastávky je rovněž odbočka délky 200 metrů vedoucí ke kamenu Gibbon I. Tato odbočka je značená značkou naučné stezky s písmenem G a ukazateli.

Od Gibbona se vrátíme k 8. zastávce a pokračujeme cestou po hraně srázu. Po asi 130 metrech přijdeme k 9. zastávce (Společenstvo suťového lesa).

Za zastávkou vejdeme brzy do světlého vzdušného lesa a pokračujeme stále rovně až k oplocenému výběhu pro koně a domku. Zde opustíme přímý směr a odbočujeme vlevo pěšinou mezi lesem a ohradou, která nás dovede na širokou polní cestou, po níž odbočujeme vpravo, k již viditelné hájovně Rovina. Dorazíme k ní, obejdeme ji a přijdeme na rozcestí. Zde opustíme žlutou značku a odbočujeme vpravo po modré.

Po necelých 300 metrech vozové cesty podél objektů hájenky dojdeme k 10. zastávce (Hradiště). Po dalším asi půl kilometru dorazíme k 11. zastávce (Význam lesa – umělé společenstvo listnatého lesa).

Tím naučná stezka končí, a my máme na výběr buď pokračovat po modré značce dolů k silnici a po ní vpravo do Domoušic (3 km) na vlak, nebo se odtud vrátit zpět ve vlastních stopách k výchozímu místu u železniční stanice Mutějovice, případně od hájovny Rovina sejít do Kounova (rovněž vlak), kde je muzeum kamenných řad (otevřené ale pouze v sezoně od dubna do října).

________________________________________________________________________________

2. Hrad Kost a Naučná stezka Plakánek

Hrad Kost

Hrad Kost leží v krajině, které se pro její půvaby právem říká Český ráj. Byl postaven v lesnatém údolí na mohutném skalním pískovcovém ostrohu, asi kilometr od místa, kde stávalo rehistorické hradiště Na Poráni. Je to krajina velmi bohatá na vodní toky, které vytvořily v tomto místě tři mohutná údolí, zaplavená močály. Na jejich místě byly vybudovány tři rybníky: Bílý, Černý a Labutí, z nichž první dva se zachovaly dodnes. Protržením hrází těchto rybníků bylo možno proměnit okolí hradu v těžko přístupný terén. Poměrně úzká šíje, spojující hradní ostroh s ostatními skalami, byla prokopána patrně při těžbě pískovcových kvádrů, ze kterých je téměř celý hrad vystavěn.

Hrad Kost byl budován asi v polovině 14. století, ve stejné době jako hrad Karlštejn, což dokazuje také jeho architektonická analýza, kterou provedla v r. 1952 D. Menclová v souvislosti s obnovovacími pracemi Státní památkové správy, prováděnými v 1953-1959. Hrad založil před r. 1349 Beneš z Vartemberka, sídlící na tvrzi v nedaleké Sobotce. Jako pán na Kosti se psal poprvé r. 1349 v zakládací listině kláštera cyriaků v Benátkách nad Jizerou. Až do r. 1358 však pravděpodobně sídlil v Sobotce. Dne 17. srpna 1358 dosadil faráře k soboteckému kostelu a 18. srpna obsadil na Kosti místo kněze při kapli P. Marie, uprázdněné rezignací kaplana Ješka. Protože je zde jmenován jako Beneš starší z Vartemberka, můžeme z toho usuzovat, že o výstavbu hradu Kosti patrně pečovali také jeho synové Petr a Markvart, uvádění jako páni z Kosti až r. 1377 při zakládání špitálu ve Žlebech u Čáslavi. Oba bratři zastávali přední zemské úřady za Karla IV. a Václava IV. Petr se dostal do popředí mezi českou aristokracii koncem vlády Karla IV., kterého doprovázel r. 1378 do Francie. R. 1381 byl jako čelný představitel české šlechty členem poselstva, které vezlo Karlovu dceru, princeznu Annu, do Londýna, kde se provdala za krále Richarda II. V době bojů české šlechty proti králi Václavovi IV. stáli Petr i Markvart z Vartemberka na straně šlechty; Markvart byl dokonce prohlášen za zemského škůdce. Petr zemřel asi po polovině r: 1402 a již r. 1405 je uváděn jako pán na Kosti manžel Petrovy dcery Elišky, Jan z Kunštátu. Ten však patrně již r. 1409 zemřel a za nezletilou dědičku Škopku z Kunštátu spravovala panství vdova po Petrovi z Vartemberka Žofie. Škonka se provdala asi r. 1414 za Mikuláše Zajíce z Házmburka.

Zprávy o majitelích doplňuje v mnohém průzkum stavebního vývoje hradu. Za nejstarší stavební období je možno považovat dobu vlády pánů z Vartemberka, Jana z Kunštátu a Žofie z Vartemberka, tj. léta 1349-1414. Hrad byl zakládán na nerovné, nepříliš rozlehlé ploše. Do práce byli zapojeni robotníci z celého tehdy ještě nerozděleného vartemberského panství, k němuž patřilo také okolí Turnova a Hrubého Rohozce. Na staveništi a v okolí byly lámány pískovcové kvádry, kterým se říká na Sobotecku „štuky". Některé měly rozměry až 50 x 80 cm. V jejich těžišti byly do nich vyhloubeny po obou stranách mělké otvory, do kterých byly zaklesnuty čelisti obrovských železných kleští zavěšených na kladce, jíž se kvádry tahaly na lešení. Ve třech rozích dnešního čtvrtého nádvoří byly stavěny budovy, jejichž venkovní stěny byly zesíleny, protože tvořily zároveň součást opevnění.

Nejsilnější stěny má hlavní, tzv. Bílá věž, jejíž základnou je nepravidelný lichoběžník, takže z jednoho místa pod hradem lze vidět všechny čtyři rohy této věže současně (důkaz na této fotografii). Do věže se vcházelo portálkem ve výši druhého patra po ochozu, který ji spojoval s hradbou a tzv. starým palácem v jihozápadním rohu nádvoří. Předposlední patro věže bylo upraveno pro pána hradu jako obytná místnost s krbem a velkými gotickými okny. Tato věžní komnata byla ovšem obývána jen v případě válečného ohrožení hradu; hlásný na věži měl svou místnost ještě výše, aby viděl na přístupové cesty k hradu. V dobách míru sloužil obytným účelům především zmíněný starý palác. Při rekonstrukci v r. 1953 byly v jeho zdivu objeveny nejen části gotických architektonických stavebních dílů, ale také apsida hradní kaple v okrouhlé věži. Tato věž zpevňuje nároží paláce na nepřístupnějším místě u bývalé první brány s padacím mostem, který byl v pozdějších letech zaměněn za kamenný. Okrouhlá věž se nazývala Červená, protože byla natřena červenou barvou. Sloužila k obranným účelům, a proto bylo její zdivo patřičně zesíleno. Vnitřní prostor této věže se k ubytování panstva nehodil a byl využit v prvním patře jako místnost pro kaplana, ve druhém patře jako hradní kaple nebo její kněžiště. Jde o zmíněnou hradní kapli P. Marie, která mívala až do 19. století dvě větší okna, znatelná také na Mánesově skice třetí brány na Kosti.

Protože ve druhé polovině 14. století bydlely na Kosti rodiny Beneše staršího a jeho synů Petra a Markvarta, byl již v této době postaven ve třetím rohu posledního nádvoří u brány další palác, tzv. věžový. Prostor mezi ním a starým palácem byl uzavřen vysokou hradební zdí, u které byla postavena nízká hospodářská budova s kuchyní. Na čtvrtém nádvoří byla k hradbě dodatečně, přistavěna dnešní prostorná kaple sv. Anny, vyzdobená dvěma malovanými okny. Na prvním byl obraz původní patronky kaple P. Marie s Ježíškem, na druhém sv. Jiří, ochránce rytířů. Obě okna jsou dnes vystavena v hradních uměleckých sbírkách na Kosti. Zbroj sv. Jiří připomíná ozbrojence z počátku 15. století a dovoluje nám přibližně datovat stavbu. Podle svědectví konfirmačních knih pražské arcidiecéze z r. 1412 bylo zasvěcení hradní kaple před tímto rokem rozšířeno o sv.. Jana Křtitele, avšak staré zasvěcení se r. 1424 již nepřipomíná. Můžeme předpokládat, že nová hradní kaple na nádvoří byla založena patrně po smrti Jana z Kunštátu r. 1409 a při této příležitosti bylo rozšířeno zasvěcení o sv. Jana. V původní malé kapli v Červené věži by asi nebylo místo pro druhý oltář. Pravděpodobně další majitel hradu Mikuláš Zajic z Házmburka dal vyzdobit novou kapli velkou freskou svého rodového znaku, která byla r. 1953 opravena restaurátorem Vladimírem Teršem. Podle názoru Zdeňka Wirtha měla kaple původně trámový strop, který byl v polovině 16. století nahrazen křížovou klenbou z cihel s lunetami. Nejspíše se tak stalo záhy po r. 1551, v době, kdy byla Kost po vymření luteránských Bibrštejnů v rukou katolických Lobkoviců. Při této úpravě byla asi kaple zasvěcena sv.. Anně, patronce Anny z Bibrštejna, provdané za majitele Kosti Kryštofa z Lobkovic, nebo Anny z Hradce, manželky Oldřicha Felixe z Lobkovic.

Vedle kaple byla ještě v 15. století postavena malá budova s kanceláří a bytem rentmistra, jejíž vzhled částečně zachytil ve svém skicáři Josef Mánes. Domek byl stržen spolu se zbytkem dřevěné pavlače na hradbách při stavebních úpravách v letech 1874-1875. Podle starých zpráv byly hradní pokoje pánů zdobeny malovanými erby, některé dokonce zlacenými ornamenty. Z této výzdoby se zachovaly pouze nepatrné zbytky rostlinných ornamentů v okenních špaletách, které byly odkryty při restaurátorských pracích po r. 1953.

Příchodem Zajíců z Házmburka na Kost - patrně r. 1414 končí nejstarší stavební období hradu, jehož areál tvořily pouze budovy okolo posledního nádvoří. Přístupová cesta, která se vinula po úbočí skalního ostrohu okolo celého hradu, byla opevněna dvěma branami a padacím mostem přes hluboký příkop. Volný prostor po straně této cesty byl využit ke stavbě nízkých hospodářských budov, z nichž nejvyšší byly kůlny před branou na posledním nádvoří, kde bylo možno nejsnáze zaútočit na hrad. Bouřlivé události v Čechách v 15. století nutily pány, aby své hrady udržovali v plné branné pohotovosti. Zajícové z Házmburka patřili k předním panským rodům v zemi, které stály v táboře protivníků kalicha. Již první z nich, Mikuláš, podporoval kandidaturu císaře Zikmunda na český trůn. Spolu s dalšími 35 pány vypověděl 6. listopadu 1419 na výzvu Čeňka z Vartemberka válku pražanům a již 22. května 1420 utrpěl od Jana Žižky porážku nedaleko Královské obory v Praze. Pevný hrad Kost byl oporou katolíků na Boleslavsku; proto se sem uchýlil katolický farář ze Žerčic Ondřej Figuli z Rokycan, který v Červené věži překládal v 1. 1433-1436 některé části bible. Je to nejstarší literární památka z oblasti Českého ráje.

Kostecké panství vzrostlo v 15. století nebývalou měrou. Za Házmburků byly přikoupeny některé drobné rytířské statky na jeho okraji, například r. 1437 koupil Mikuláš Zajíc od Jiřího Ušáka z Lomnice a Obrubec jeho dědictví ve Lhotce, Meziluží, Dobšicích a Bystřici. Ačkoliv byl přísný katolík, obohatil se také částí pozemků cisterciáckého kláštera Hradiště (nad Jizerou), který husité r. 1420 vypálili. R. 1452 přikoupil statky Studénku a Návarov a r. 1456 Choustníkovo Hradiště. Jeho synové získali později Hrubou Skálu a Trosky, které spojili s Kostí, dále Vřeštov a Hostinné. Za věrnost jej císař Zikmund jmenoval nejvyšším sudím a tento úřad Mikuláš držel i za jeho nástupců Albrechta Rakouského a Ladislava Pohrobka. R. 1453 byl zvolen na zemském sněmu do komise, která měla před vložením do zemských desk přezkoumat všechny smlouvy o majetkových přesunech za husitských válek. To byla funkce velmi výhodná, zejména když Mikuláš neměl vždy v tomto ohledu zcela čisté svědomí, jak dokazuje také jeho spor se sousedním šlechticem Janem Hovadem z Hrádku z r. 1457. Kostecký pán byl žalován, že sousedovi zadržuje platy z vesnic Branžeže a Přepeře, které sousedily s kosteckým panstvím. Mikuláš z Házmburka spor prohrál. V r. 1459 zemřel a jeho nástupci na Kosti se stali synové Jan a Oldřich z Házmburka. Jan byl již r. 1443 členem delegace českých pánů, kteří žádali ve Vídni císaře Fridricha III. o vyslání malého kralevice Ladislava Pohrobka do Čech. Když se Ladislav ujal v Čechách r. 1453 vlády, jmenoval Jana Zajíce nejvyšším dvorským sudím. Tuto vysokou funkci zastával také za Jiřího z Poděbrad.

Jan Zajíc doprovázel r. 1459 panovníka do Chebu k jednání s braniborským falckrabím Friedrichem, ale tato dobrá spolupráce trvala jen krátce. Prvním příznakem sporů s králem byla neúčast Házmburků při jednání Jiřího z Poděbrad s papežskými posly o kompaktátech r. 1462. Na sněmu 25. září 1465 četl Jan Zajíc stižené články proti králi jménem katolické šlechty, která ještě téhož roku uzavřela proti němu spolek, tzv. jednotu zelenohorskou. Následovala dlouholetá válka Jiřího proti odbojné šlechtě, za které byly dvakrát, v r. 1467 a 1469, obleženy házmburské hrady, mezi nimi také Kost. V obou případech zachránil hrad Kost před kapitulací v poslední chvíli Jan Zajíc rychlým uzavřením příměří s králem, který mu dokonce r. 1467 tajně nabídl velkou částku peněz, aby ho získal na svou stranu. Prostí lidé, neznalí zákulisního jednání, si nedovedli vysvětlit odchod králova vojska krátce před kapitulací hradu, a proto se později vypravovalo, jak kostecká posádka zachránila hrad tím, že obléhajícím poslala poslední kýtu masa, aby tak dokázala, že hrad nelze vyhladovět. V průběhu let vypadlo lidem z paměti jméno velitele královského vojska pana Střely a místo něho byl uváděn Jan Žižka z Trocnova, který prý řekl, že „Kost patří psu", a odtáhl s nepořízenou. My víme, že Žižka Kost nikdy neobléhal, protože by to současní kronikáři jistě zaznamenali.

Jan Zajíc i jeho bratr Oldřich zastávali vysoké úřady v táboře uherského krále Matyáše Korvína i za vlády Vladislava II. Jagellonského, který teprve na svatováclavském sněmu r. 1479 přijal odbojné pány na milost. Oldřich Zajíc žil do r. 1473; Jan Zajíc, který proslul též jako autor několika traktátů proti utrakvistům á jednotě bratrské, zemřel 15. května 1495. V r. 1497 koupil obrovské házmburské kostecké panství za 20 000 kop českých grošů v hotovosti nejvyšší kancléř Království českého Jan ze Šelmberka. Byl to muž, který měl velký vliv na politické události za krále Vladislava Jagellonského. Sám mírný katolík žil dlouhá léta v manželství s ochránkyní jednoty bratrské Johankou z Krajku a požíval úcty také u utrakvistů.

Patrně za vlády Jana ze Šelmberka byl mezi starý a věžový palác na posledním nádvoří hradu Kosti vestavěn tzv. šelmberský palác s hranatou věžičkou, ozdobený plastickým pískovcovým znakem Šelmberků, který se zachoval mezi okny budovy dodnes. Naproti tomuto paláci, který sloužil ubytování panstva, byl na témže nádvoří u Bílé věže postaven přízemní pozdně gotický domek, který se rovněž zachoval. Původně asi sloužil k ubytování některého úředníka panství a od r. 1875 jako kůlna na kočáry. Janův syn Jindřich ze Šelmberka prodal r. 1524 zadlužené kostecké panství Janovi z Bibrštejna, který si dal postavit při cestě do hradu, mezi první a druhou branou, v r. 1545 nový obytný palác s výhledem do údolí Plakánku. Nová část hradu byla patrně spojena se starým palácem přechodem nad druhou branou, u přiléhající čtyřhranné věže, kterou se stoupalo do tzv. obranného podkroví všech tří paláců na posledním nádvoří. Jak ukázala stavební analýza D. Menclové, brána i věž pocházejí již z 15. století, proto byla věž při obnově hradu naznačena nízkou nástavbou nad střechou paláců. Při stavbě paláce, který je ozdoben bibrštejnským erbem a nápisem, využil stavitel i části původní gotické hradby, která stávala mezi první a druhou branou.

R. 1551 vymřela frýdlantská a kostecká větev Bibrštejnů. R. 1556 připadlo panství Kryštofovi z Lobkovic, který cestu do hradu pod Bílou věží ohradil nízkou hradbou, branou s půlválcovou věží a příkopem, přes který vedl padací most. K velmi důležitým stavebním změnám na Kosti došlo kolem r. 1576. V podhradí byl postaven panský pivovar, ozdobený pamětní deskou s nápisem, a tak vzniklo nové nádvoří, které bylo uzavřeno branami směrem k Sobotce i k Turnovu. Poslední brána se zachovala dodnes, kdežto první brána u Bílého rybníka byla jako komunikační zábrana v polovině 19. století zbořena a na její místo postavena socha sv.. Jana Nepomuckého. Patrně také kolem r. 1576 byla za nedávno vybudovanou branou pod Bílou věží postavena podlouhlá budova, do které byla umístěna část správy dominia. Pivovar, nová správní budova i bibrštejnský palác byly opatřeny omítkou se sgrafity. Vedle těchto hradních budov bylo postaveno v různých dobách několik hospodářských objektů. Na starých pohledech na Kost jsou zejména patrny kůlny na volném prostoru mezi dnešní třetí a čtvrtou branou, které zesilovaly na nejpřístupnějším místě od turnovské brány obranné možnosti hradu byly zbourány v 1874-1875.

Lobkovicové vládli na Kosti až do r. 1637. Syn Kryštofa z Lobkovic Oldřich Felix byl v mládí svěřen do výchovy jezuitům a r. 1587 podnikl ještě s několika šlechtici kavalírskou cestu do Itálie. Velikým nákladem dal v Sobotce postavit kamenný chrám, zasvěcený r. 1596 Maří Magdaleně; menší kostelík, také pozdně gotický, byl postaven v Libošovicích. Oldřich Felix podporoval soudobé katolické spisovatele a církevní ústavy.

Z dalších Lobkoviců si připomeňme dvě ženy. První, Marie Magdaléna, provdaná za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, ačkoliv byla evangelička, skupovala po Bílé hoře v Čechách jedno konfiskované panství za druhým. Její syn Adam Erdman bojoval jako stoupenec císařův v armádě Albrechta z Valdštejna, s nímž byl v Chebu r. 1634 zabit. Marie Magdaléna držela panství Kost jen krátce. Už r. 1622 ho prodala své příbuzné Polyxeně Lobkovické, rozené z Pernštejna, manželce nejvyššího kancléře Království českého Zdeňka z Lobkovic. Ta na svých statcích hospodařila velmi úspěšně a byla přísná na poddané. Pocházela po matce ze španělského šlechtického rodu. Poprvé se provdala za Viléma z Rožmberka, po němž zdědila panství Roudnici nad Labem, které se stalo základem lobkovické moci v dalších staletích. Je známo, že ve svém paláci na Hradčanech ukryla místodržící, kteří byli 23. května 1618 svrženi z okna české kanceláře do hradního příkopu, a tím je zachránila. Za znehodnocenou tzv. dlouhou minci nakoupila řadu velkostatků, konfiskovaných po Bílé hoře, a tak vytvořila obrovské panství, které předala r.1637 svému synovi knížeti Václavu Eusebiovi z Lobkovic, vladaři Lobkovického domu.

Období vlády Polyxeny z Lobkovic bylo přerušeno v 1. 1632 -1634, kdy Kost náležela frýdlantskému vévodovi Albrechtovi z Valdštejna. Tomuto velmoži patřily skoro celé severní Čechy od Polabí až na slezské hranice. Lobkovické panství Kost v něm tvořilo nevítanou enklávu již proto, že bylo nedaleko Jičína, hlavního města vévodství. Valdštejn ho proto od Polyxeny z Lobkovic koupil za 150 000 kop gr. míš. Hrad Kost chtěl přestavět na jednu ze tří hlavních pevností svého dominia. Ale z jeho plánů sešlo, protože byl 24. února 1634. v Chebu zavražděn. Z projektované přestavby byla postavena pouze raně barokní salta terrena u paty Bílé věže. Protože Valdštejn ze smluvené kupní částky 150 000 kop gr. míš. zaplatil jen 10 000, bylo kostecké panství vráceno po vévodově zavraždění v r. 1634 Polyxeně z Lobkovic. Valdštejnova smrt nakonec tragicky zasáhla i do osudů hradu Kosti, který byl, podobně jako ostatní zámky mrtvého vévody, obsazen císařskou armádou. Na Kost přijel hrabě Colloredo, jehož služebnictvo svou neopatrností o půlnoci z 18. na 19. května 1635 hrad zapálilo. Vyhořel téměř celý starý, šelmberský i věžový palác až na stáje a dva pokoje, kde bydleli písaři. Možná, že to byl právě strach z investic do opravy paláců, který přiměl ještě v r. 1637 knížete Václava Lobkovice, aby panství Kost prodal hraběti Heřmanu Černínovi, z Chudenic.

Heřman Černín pocházel z nezámožného rytířského katolického rodu. Byl vychován v Itálii, jako voják bojoval za zájmy Habsburků ve Francii, v Holandsku, v Uhrách i na Bílé hoře. Jako poutník navštívil s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic Palestinu, jako člen císařského poselstva Španělsko. V l. 1616-1618 a 1644-1645 byl poslán jako císařský vyslanec do Cařihradu, kde se mu podařilo zajistit tureckou neutralitu, která byla pro Rakousko za třicetileté války velmi cenná. Své cesty dovedl využít i po stránce obchodní. Věrnost císaři si dal zaplatit výnosnými úřady i povýšením do hraběcího stavu. Ve funkci hejtmana Starého Města pražského dohlížel 21. června 1621 na popravy předáků stavovského povstání na Staroměstském náměstí. Byl mezi nimi i jeho bratr Diviš Černín i druh z mládí Kryštof Harant z Polžic. Harantovu vdovu si pak vzal za manželku a děti připravil o větší část dědictví po otci.

Doba pobělohorských zmatků dávala příslušníkům císařského tábora mnoho možností k okrádání poražených, kteří byli rádi, když zachránili své životy. Hrabě Černín všech těchto možností využil, a tak svému prasynovci Humprechtu Černínovi odkázal r. 1646 celkem sedm panství, další movitosti i nemovitosti a četné dluhy i pohledávky. Pravou rukou při řízení velkostatků byla Heřmanovi jeho třetí, o třicet let mladší manželka Sylvie, dcera hraběte Štěpána Caretto-Millesimo, před kterou se strachem třásli nejen poddaní, ale i vrchnostenští úředníci. Sídlila občas na Kosti, kde byly vyhořelé paláce částečně opraveny, ale větší část budov kryly provizorně jen došky. R. 1658 se jí podařilo s velkou námahou dosáhnout odvolání císařského rozkazu, aby byla Kost srovnána se zemí, protože se ve válečných dobách stávala opěrným bodem nepřítele.

Zatékající voda a mráz poškodily středověké zdivo vartemberského paláce na Kosti natolik, že se r. 1690 téměř celé postranní zdi zřítily do nádvoří i k bibrštejnskému paláci. Na radu stavitelů byly všechny tři paláce změněny ve sklady obilí. Při stavebních pracích vzala zasvé výzdoba i těch palácových pokojů, které se nezřítily, a až na malé výjimky byly zbořeny i mezistěny, takže dnes se nedá již původní stav rekonstruovat. Zůstalo jen několik místností v přízemí šelmberského a věžového paláce, kde byly kanceláře a byty úředníků, tzv. sirotčí sklep a archív panství. R. 1689 se zřítila část klenutí pavlače, „po které se do pokojů a na věž chodilo", a hejtman radil, aby se celé klenutí této pavlače rozebrati a postavila dřevěná pavlač. Jde patrně o část starého přístupu do Bílé věže, která měla být změněna také na sýpku. Nedošlo k tomu patrně proto, že by nošení pytlů s obilím nahoru a dolů bylo nepohodlné. Z půdy věže, kde byly hodiny, se vystupovalo točitými schody až na cimbuří, zakončující Bílou věž. Protože cimbuří hrozilo v té době zřícení, bylo nahoře rezebráno a štuky v truhle spouštěny dolů. Při té příležitosti navrhoval hejtman, aby byly hodiny z Bílé věže přeneseny na věž u padacího mostu, tj. na Červenou věž. Bílá věž byla snížena a dostala asi tehdy nové krovy a krytinu v té podobě, jak je zachována dodnes. Po těchto stavebních úpravách se hrad stal sídlem správy panství a k ubytování šlechty sloužilo pouze několik pokojů v prvním patře bibrštejnského paláce.

Černínové vládli na Kosti do r. 1738, kdy museli panství prodat, aby uhradili dluhy. Kupcem byl císařský dvořan Václav Kazimír Netolický z Eisenberka, který zastával za císařovny Marie Terezie četné vysoké zemské úřady. R. 1749 se stal prezidentem královské reprezentace a komory a v r. 1759 nejvyšším maršálkem. R. 1769 zdědil kostecké panství rod hrabat Vratislavů Netolických a po nich jejich italští příbuzní Flaminiové Delborgo-Netoličtí, kterým patřila Kost až do r. 1945. V 19. století došlo několikrát ke stavebním úpravám na Kosti, z nichž ne všechny byly šťastné. Po malých úpravách r. 1805 a zbourání brány u Bílého rybníka kolem r. 1850 byly v 1. 1874-1875 provedeny práce, které připomínaly regotizaci jiných památkových objektů v této době. Protože noví italští majitelé nebyli příliš bohatí, byly provedeny jen nejnutnější záchranné práce. Na hradbách byly sejmuty ochranné dřevěné chodby a opravena cimbuří, na Červené věži opraveno zdivo a pořízeno nové zastřešení. Na třetím nádvoří byly zbořeny vysoké hospodářské budovy, patrné ještě na některých starých pohledech na hrad. Pro uschování služebního kočáru posloužila bývalá salta terrena u paty Bílé věže a také sousední pozdně gotická budova se změnila na kůlnu. Přízemní gotický domek vedle kaple byl zbořen a kaple byla patrně nově zastřešena. Začalo se také s restaurací průčelní zdi a štítu starého paláce. Byla zbořena pavlač spojující portál Bílé věže ve výšce druhého patra s ochozem hradební zdi, opraveny tarasní zdi a Turnovská brána prvního nádvoří dostala nové zakončení. Při té příležitosti byly opraveny také malé škody, které hrad utrpěl r.1866, když o něj svedla boj rakouská a pruská armáda. Ve 20. století byl zaměřen celý hrad, ale pro nedostatek prostředků byly provedeny pouze nejnutnější zednické udržovací práce.

K větším opravám objektu došlo po r. 1946, kdy musela být po požáru 27. září 1946 vyměněna střecha bibrštejnského paláce. Byl důkladně zaměřen hrad, provedena architektonická analýza a v r. 1953 byly zahájeny rozsáhlé asanační a restaurátorské práce. Prostory bývalé sýpky v palácových budovách byly upraveny na výstavní sály středověkého výtvarného umění a v asanačních pracích se bude pokračovat. V 1. 1945-1950 spravovalo hrad Kost ministerstvo školství a poté se stal státním hradem. Dnes je hrad opět majetkem roku Kinských.

POVĚST O JMÉNU HRADU KOST

Kdysi za husitských válek byl hrad Kost dobýván Žižkou. Slavný vojevůdce několikrát udeřil se svými vojsky na tvrdé hradby, ale marně. Hradní posádka bojovala statečně a nepřítel byl vždycky se ztrátami odražen. Husitský hejtman si tedy umínil, že dlouhým obléháním hrad vyhladoví. Jako hustý mrak se rozložilo Žižkovo vojsko v údolí a sevřelo hrad ze všech stran pevným řetězem stráží, že by ani myš neproklouzla. Po několik neděl zasedal Žižka se svými spolubojovníky za kamenný stůl pod lípou nedaleko hradu v marné naději, že se jeho obránci dobrovolně vzdají. Už i vlastní vojáci reptali na nedostatek jídla, kterého ve vydrancovaném okolí valem ubývalo. Ale kdyby tak věděli, jaké zlé časy nastaly obráncům tam nahoře! I když byly dávky jídla neustále snižovány, byla již všechna skladiště vyjedena a zbyla jen jediná vepřová hlava a soudek vína. Tu bleskla hlavou jednoho vtipného zbrojnoše spásná myšlenka. Navrhl uspořádat naoko velikou slavnost s hostinou. Řinkot nožů o prázdné talíře a hlasité přiťukávání prázdnými poháry zalétávalo s veselým zpěvem hladových bojovníků do Žižkova tábora. Veselí dostoupilo nejvyššího bodu.

Když to viděli husité, začali reptat. Dlouhým obléháním již byli unavení, rozmrzelí a hladoví a na hradě se zatím pořádají veselice. Vření v táboře však propuklo přímo ve vzpouru, když onen chytrý zbrojnoš přistoupil k hradbám a shodil dolů do nepřátelského ležení pečenou kančí hlavu a soudek vína se slovy: "Tu máte a radujte se s námi! My máme potraviny ještě na celé měsíce!" Druhého dne poručil Žižka troubit k ústupu. Svému hněvu prý ulevil slovy: "Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu." Od té doby je prý hrad nazýván Kost.

Naučná stezka Plakánek

Přírodní rezervace Údolí Plakánek je jednou z nejhezčích částí chráněné krajinné oblasti Český ráj. Z velké části za to vděčí majestátnému hradu Kost, který svou siluetou dominuje malebnému údolí přes půl tisíciletí. Na okružní naučné stezce uvidíte lidovou architekturu i šlechtická sídla, projdete se mezi pískovcovými skalami, nadýcháte se čerstvého vzduchu prosyceného vůní sasanek, kosatců i vzácných orchidejí a třeba dokonce spatříte chráněného raka.

• Humprecht
• Nepřívěc
• Krajina Sobotecka
• Semtinská lípa
• Kost
• Plakánek
• Pilský rybník
• Stud. Roubenka
• Poráň
• Lomy
• Vesec

Délka trasy: 10, 5 km

Náročnost: Trasa vede převážně údolími či mírně zvlněnou krajinou a lze ji tedy snadno projít i s dětmi. Pokud plánujete navštívit hrad Kost, zabere výlet celý den. Zdatnější turisti trasu projdou za pět hodin.

Výchozí body: Naučná stezka Plakánek je okružní a první informační tabuli najdete na vrchu Humprecht v obci Sobotka, kde se nachází parkoviště.

Informační tabule: Na trase narazíte na 11 informačních tabulí, které vás provedou po turistických zajímavostech Plakánku.

Humprecht

Vrch Humprecht, který dominuje obci Sobotka, je důkazem, že velká návštěvnost a zdevastovaná krajina nejdou vždy ruku v ruce. Na kopci stojí od 17. století krásný zámeček, jehož architektura nemá v Evropě obdoby. Přestože po svazích Humprechtu putují v sezóně davy turistů, kteří chtějí stavbu navštívit, stále zde najdeme koberce sasanek, ptačinců a hluchavek. V lokalitě se daří také chráněným orchidejím.

Nepřívěc

Malebná vesnice Nepřívěc působí, jakoby se v čase zastavila kdesi v roce 1800. Na horním konci návsi vítá poutníky kostelík Nalezení sv. Kříže, za nímž stojí osmiboká kamenná zvonice. Při procházce mezi roubenými domky, stodolami, stájemi, chlévy a výměnky vám bude připadat, že jste se ocitli v době svých prababiček.

Krajina Sobotecka

Není to tak dlouho, co byla mírně zvlněná krajina Sobotecka pokryta mozaikou luk, mezí, prašných cest, ovocných sadů a zelenavých políček. Po nástupu komunismu a zestátňování se zde rozprostřely gigantické zemědělské areály, jejichž pozůstatky hyzdí krajinu doposud. Avšak nastávají lepší časy, o čemž svědčí mimo jiné fakt, že se do polí a zbývajících luk vrátily křepelky.

Semtinská lípa

Semtinská lípa – symbol Sobotecké krajiny – stála nedaleko Semtin od roku 1730. Ve svých dílech ji opěvovalo několik významných českých básníků a spisovatelů: například Karel Čapek, Jaroslav Seifert či Jarmila Glazarová. Z kdysi košatého stromu zbyl smutný pařez. Lípa padla při bouři v květnu 2000. O rok později zde byla vysazena její nástupkyně.

Kost

Majestátný hrad Kost byl postaven ve 14. století. Ze všech stran jej kryjí zalesněné kopce, tak ho na své cestě spatříte až na poslední chvíli. Tím spíš na vás zapůsobí svojí velkolepostí. Prohlídka trvá od 30i do 110i minut (záleží na tom, jaký okruh si vyberete), s čímž je třeba počítat, chcete-li ji během výletu absolvovat.

Plakánek

Údolí Plakánek, stáčející se kolem říčky Klenice, je jedním z nejkrásnějších míst Českého ráje. Místo, z něhož je hezčí výhled na Kost, byste hledali stěží. Příroda Plakánku je se svými měkkými koberci zelenavé trávy a kolmými hranami pískovcových skal úchvatná. Daří se zde borovicím s podivně zkroucenými kmeny, borůvčí, vřesu a brusinkám stejně jako bujným kapradinám a ztepilých jilmům. V údolí si můžete prohlédnout skalní obydlí Barušky, ve kterém se pravděpodobně žilo ještě za první světové války.

Pilský rybník

Na Pilský rybník narazíte asi v půli cesty Plakánkem. Údolí je zajímavé jak pro botaniky, tak zoology. O jeho čistotě svědčí výskyt chráněných raků říčních, kteří mají velké požadavky na kvalitu vody. Když budete mít štěstí, můžete zahlédnout srnku, zajíce, tchoře, jezevce nebo kunu. Hrad Kost obývají přes zimu netopýři – hlavně vrápenci malí.

Roubenka

Studánka Roubenka láká k odpočinku a posezení nejednoho turistu. Nejkrásnější je to tu na jaře, kdy z trávy vykouknou bělavé květy bledulí. Těsně pod Roubenkou se nachází silný pramen, který byl využit k zásobování Sobotky křišťálově čistou vodou.

Poráň

Krás sobotecké krajiny si všimli už pralidi. Na skalnaté ostrožně nad údolím se nachází nejstarší archeologická lokalita v Českém ráji – Poráň. Patrně byla obydlena už v mladší době bronzové, tj. ve 14. až 10. století před Kristem. Tenkrát zde stála asi 100 metrů dlouhá hradba, z níž zbyla do současnosti jen mírná vlna v terénu.

Lomy

Kvádrové pískovce v Plakánku využívali lidé k stavbě svých domů dlouhá staletí. Po lamačích kamene zde zůstaly lomy se svislými stěnami, které tu a tam zdobí vyryté podpisy dělníků. Pískovec se těžil ručně, a to nešlo vůbec jednoduše. Veškerý kámen byl proto zpracován a kolem lomů není žádný odpad. Na skále u Pilského rybníka jsou vidět dvě zajímavé rytiny: legenda o svatém Jiří z roku 1764 a čtveřice lomařských nástrojů – palice, klín, lopata a špičák.

Vesec

Vesec je malebná vesnička s roubenými domky, jejichž štíty zdobí tzv. záklopy – prkna s datem vzniku stavby. Šimůnkův statek pochází z roku 1787, ostatní domy jsou o pár desítek let mladší. Zajímavé je vesecké sousoší Nejsvětější trojice, na němž je mimo jiné zobrazena svatá Starosta. O této světici se vypráví, že si vymodlila plnovous, aby se nemusela vdávat. Námět pověsti využil v žertovné básničce o Vesci známý český básník Fráňa Šrámek.

_____________________________________________________________________________

3. Památník Karla Čapka – STRŽ a okolí

Památník

Empírovou vilu ve Staré Huti nabídl k užívání Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové Václav Palivec, bratr Čapkova švagra, básníka Josefa Palivce. Bývalý úřednický dům patříval v 19. stol. ke zrušené železárně. Původně se celý areál jmenoval Josefodol, Čapek však zjistil, že se zde dříve říkalo Na strži. Tento název místu již zůstal. Manželé dům přeměnili v letní sídlo a v podkroví zřídili pokoje pro hosty, kteří za Karlem a Olgou z Prahy přijížděli.

Strž hlavně v letních měsících lákala svou malebností a často sem jezdili herci Jiřina Šejbalová, Eduard Kohout, Václav Vydra, Hugo Haas, Adina Mandlová či Jaroslav Průcha. Vystřídala se zde řada literátů, novinářů, herců,režisérů a v l. 1937-1938 i politiků. Novinář Ferdinand Peroutka pobýval na Strži často, Čapek mu dokonce v podkroví zařídil pokojík, kterému se důvěrně říkalo Peroutkárna.

Na Strži psal Karel Čapek Válku s mloky, Bílou nemoc, První partu, Matku, Cestu na sever a nedokončený Život a dílo skladatele Foltýna. Strž byla jeho útočištěm i útulkem pro myšlenky, když atmosféra v Praze už byla poznamenaná válečným napětím. Miloval svůj pražský dům, ale tady na venkově se vracel do chlapeckých let, vychutnával si přírodu i kontakt s prostými venkovskými lidmi. Mohl se tu věnovat své velké vášni, kterou bylo houbaření, a sedávat na kopci u rybníka a oddávat se svým myšlenkám.

Jakkoliv se Karel Čapek mohl utíkat před válečným děním do své milované Strže, dějiny ho zastihly i tady. Přijížděli sem za ním lidé z Prahy i z ciziny a hledali u něj radu, jak a čím zastavit blížící se útok Němců na naši vlast. Na samém začátku války Čapek umírá.

Olze Scheinpflugové se podařilo dům udržet i během německé okupace, přestože zpočátku hrozilo, že jej Němci zaberou. Po příchodu sovětských vojsk byl však již celý objekt zabrán a vzniklo v něm velitelství. Po r. 1948 byly do Strže nastěhovány dvě rodiny a další rodina také do původního domku porybného, kde předtím bydlel správce. Olga nadále na Strž jezdila, ale mohla využívat jenom mansardu v podkroví a místnost v prvním patře. Jenom díky její houževnatosti a pevné vůli se podařilo dosáhnout toho, že v chátrajícím domě byl r. 1963 zřízen Čapkův památník. K ochromení činnosti památníku došlo po r. 1989. Restituenti Emil a Zdeněk Palivcovi se rozhodli pronajmout usedlost ve Strži Okresnímu úřadu v Příbrami za symbolické nájemné a od r. 1997 je zde nová Čapkova expozice věnovaná nejen osobnosti a dílu Karla Čapka, ale i jeho manželky, herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Samostatnou expozici má od r. 1998 v podkroví domu novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka.

Karel Čapek

Narodil se v Malých Svatoňovicích v r. 1890, brzy se však s rodiči přestěhoval do Úpice. Studoval gymnázium v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku přestoupit do Brna. R. 1915 ukončil studium na filosofické fakultě UK v Praze, poté studoval filosofii v Berlíně a Paříži.

Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel se účastnit bojů v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších, brzy však přešel k novinařině. Působil jako redaktor v několika časopisech.

V l. 1921–1923 byl dramaturgem Vinohradského divadla. V l. 1925–1933 byl předsedou Československého PEN klubu. Ke konci života se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou. Po Mnichovské dohodě a Benešově opuštění této země v r. 1938 se stal terčem politických útoků, převážně od Čechů. Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše. Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze. R. 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka.

Olga Scheinpflugová

Olga Scheinpflugová (1902-1968), česká herečka a spisovatelka, od r. 1935 manželka Karla Čapka. Hrát začala v necelých osmnácti letech ve Švandově divadle na Smíchově, pak v Městském divadle Královských Vinohrad. Od r. 1928 působila v Národním divadle v Praze. Byla to všestranná umělkyně s mimořádným talentem. Psala verše, romány, divadelní hry, knihy pro děti. Těžiště její tvorby je však v divadelním herectví. Upozorňovala na sebe nejen otevřeností svých pohledů do životů žen, ale i nezvykle civilní charakteristikou, kterou se lišila od starší generace hereček. Při ztvárňování svých rolí se bránila patosu. Výrazným rysem jejích postav byla nervozita. I ona byla pro své demokratické názory a statečné občanské postoje umlčována, ale na rozdíl od jiných umělců se nikdy nesklonila před oficiální mocí. V závěru svého života ztvárnila i několik filmových a televizních rolí.

Ferdinand Peroutka

Ferdinand Peroutka (1895-1978) byl přítelem Karla Čapka. Často za ním jezdíval na letní sídlo ve Strži. Vynikající novinář, spisovatel a dramatik. V r. 1919 byl jmenován šéfredaktorem nově založeného deníku Tribuna, v r. 1923 přechází jako redaktor do Lidových novin. Peroutkův talent rozeznal prezident Masaryk, který mu nabídl vedení nového týdeníku Přítomnost a zároveň vznik tohoto periodika finančně podpořil. Přítomnost pod Peroutkovým vedením patřila ke špičce prvorepublikové žurnalistiky. Po příchodu Němců byl Peroutka internován v koncentračním táboře, do vlasti se vrátil v r. 1945. Po únoru 1948 však pro své demokratické názory musel opustit Československo a přes Anglii odešel do USA, kde dlouhá léta působil jako redaktor rozhlasového vysílání Svobodná Evropa.

Okolí

V okolí nás čeká krásná procházka v okolí rybníka, který se jmenuje Na Strži, pak budeme pokračovat okolo Památníku do místních kopečků a krásným okruhem Železnými horami se zase vrátíme k rybníku, kde na nás budou čekat naše auta. Okruh bude mít tak max 10 km

______________________________________________________________________________

4. Stradonice – keltské oppidum

Keltské oppidum Stradonice patří mezi nejznámější české pravěké objekty, a to hlavně díky tisícům nálezů a „zlaté horečce“, která se rozpoutala v roce 1877, po nálezu pokladu, jenž obsahoval asi 200 zlatých a stříbrných mincí. Při této „zlaté horečce“ byla velká část oppida prokopávána a drancována zhruba třemi stovkami kopáčů denně.

Výzkum. Teprve po čtvrt století drancování, v roce 1902, byl na stradonickém oppidu prováděn první profesionální rozsáhlý výzkum pod vedením J.L. Píče. Při tomto, ale i při některých dalších výzkumech nebyla bohužel vypracována podrobná zpráva. Zajímavé informace přinesl záchranný výzkum, prováděný v roce 1981 A. Rybovou a J. Drdou. Při tomto výzkumu bylo mimo jiné zjištěno, že jihovýchodní část oppida nebyla téměř porušena při zmiňované zlaté horečce.

Poloha. Stradonické oppidum se rozkládá na vrchu Hradiště, který je na severu a severovýchodě obtékaný Berounkou a na jihu a severozápadě Habrovým potokem. Hradiště zaujímá plochu o rozloze 90,3 ha a bylo patrně rozděleno na akropoli a předhradí, ačkoli v současnosti toto dělení již není patrné. Akropole se nacházela na  nejvyšší, jihozápadní části hradiště.

Opevnění. Z opevnění se dochovaly pouze malé úseky valů s branami. Bylo zjištěno, že fortifikace byla v době fungování oppida dvakrát přestavována. Hradba opevnění měla čelní zeď z nasucho kladených kamenů, které byly zpevněny kůly zapuštěnými do země. Na tuto zeď navazoval hlinitokamenitý val s dřevěnou konstrukcí. Celá hradba dosahovala šířky 2,5 m. Do oppida se vstupovalo patrně čtyřmi bránami, z nichž dvě se podařilo lokalizovat. Hlavní brána se nacházela na jihovýchodě hradiště a byla zdvojená.

Datace. Práce na opevnění oppida Stradonice začaly kolem roku 120 př. n.l., avšak lokalita byla osídlena již někdy po pol. 2. století př.n.l. Oppidum zaniká někdy mezi léty 40 a 25 př.n.l., patrně z důvodu příchodu

germánských kmenů na naše území.

Osídlení a stavby. Při záchranném výzkumu v roce 1981 bylo zjištěno, že vnitřní zástavba na oppidu byla uspořádána do dvorcového systému. Každý dvorec zahrnoval více staveb – různé typy obydlí, hospodářské objekty, studny a cisterny a byl samostatnou jednotkou, vymezenou určitým ohrazením. Nejvíce staveb bylo objeveno v severní a severovýchodní části. Je velmi pravděpodobné, že se na stradonickém oppidu nacházela svatyně (stejně jako na oppidu Závist či Třísov), snad povrchová stavba, na nejvyšším místě hradiště.

Nálezy. Na stradonickém oppidu bylo nalezeno neuvěřitelné množství nálezů – více než 100 000 – zlaté, stříbrné mince, kostěné, železné, bronzové předměty, spony, skleněné náramky a korále, jantarové korále. Bylo zde nalezeno velké množství jemné keramiky, točené na hrnčířském kruhu, která byla zdobena červenou a bílou malbou. Pochází odtud i velké množství dokladů o zemědělské a výrobní činnosti obyvatel oppida - rýče, radlice, kosy, srpy, sekery, pily, dláta, doklady kováren, slévačských dílen, kovolitectví. Zajímavé jsou jistě nálezy z bronzu, které sloužily jako lékařské předměty – udice, pinzety, hřebeny, ušní lžičky...

Funkce a význam. Oppidum Stradonice bylo ve své době významným obchodním a výrobním centrem, nedaleké oppidum Závist pak centrem správním a kultovním. Stradonice vzkvétaly i díky zdrojům nerostného bohatství, hlavně železa, které se nacházely v okolí. Do oppida se dostávaly v hojném počtu importy z jihu, což svědčí o čilém obchodním styku se zahraničím. O významnosti stradonického oppida svědčí i fakt, že disponovalo svojí vlastní mincovnou. Toto privilegium mělo vedle Stradonic na našem území pouze oppidum na Závisti. Vyráběly se zde zlaté „duhovky“ i stříbrné mince. 

 

Naučná stezka Oppidum Stradonice

Naučná stezka seznamuje s územím keltského oppida Stradonice u Nižboru nedaleko Berouna, v údolí řeky Berounky. V nižborském zámku je umístěno informační centrum keltské kultury s tematickou expozicí. Naučná stezka je spolu se stezkami na dalších středočeských oppidech Hrazany a Závist součástí projektu.

Naučná stezka vede z Nižboru po málo frekventované silnici do místní části Stradonice, odkud pak pozvolna, ale nekompromisně stoupá zpočátku asfaltkou a později polní cestou na náhorní plošinu oppida, po jejímž temeni pak dorazí k nejvyššímu bodu vrchu Hradiště. Odtud je pak třeba sestoupit velmi příkrou a špatně schůdnou lesní pěšinou jednou z bočních roklí do údolí Habrového potoka, jímž dorazíme zpět do Nižboru.

Naučná stezka je značena červeno-bílým psaníčkem (čtvercem rozděleným úhlopříčně na červený a bílý trojúhelník), bohužel ne vždy dostatečně a občas velmi zavádějícím způsobem. Zvláště cesta z nejvyššího bodu hradiště není zpočátku jasně vyznačená ani udržovaná a dost dlouho jsme tam bloudili.

Trasa není bezbariérová, s terénním kočárkem je relativně sjízdná až na nejvyšší vrchol, pak je ale nutno se stejnou cestou vrátit zpět.

Výlet na oppidum Stradonice doporučujeme spojit s návštěvou informačního centra keltské kultury v krásně opraveném nižborském zámku, i když nějakou zásadní expozici nebo exponáty zde nečekejte – jde spíše o takový stručný přehled ostatních oppid na území Česka. Zajímavý je asi půlhodinový 3D film ze života Keltů, jehož promítnutí je součástí prohlídky.

Začíná a končí:

obec NIŽBOR, v centru obce před samoobsluhou (úvodní informační panel se ale nachází i ve Stradonicích, u hřbitova)

Délka:

cca 6 km

Zastávek:

úvodní panel (na dvou různých místech) + 4 informační panely v prostoru hradiště

Značení trasy:

červeno-bílé psaníčko

 

Seznam zastávek

• Oppidum Stradonice (na dvou místech)
• Opevnění
• Obydlí – dvorce
• U kříže

Informační náplň

Úvodní panel: Oppidum Stradonice

• historický a stavební vývoj oppida
• období novodobého drancování hradiště po náhodném nálezu zlatých a stříbrných mincí
• nálezy uložené v muzeích
• mezinárodní úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy

Vyobrazení:

mapa plochy výzkumu hradiště s vyznačením zastávek

Zastávka: Opevnění

• systematický průzkum českých oppid
• záchranný průzkum v roce 1981
• popis odkrytých staveb a konstrukce opevnění

Vyobrazení:

průběh opevnění; vnitřní konstrukce opevnění

Zastávka: Obydlí – dvorce

• výsledky archeologického průzkumu plochy hradiště
• historická podoba hradiště
• podoba domů, používané nářadí
• běžné vybavení a konstrukce domů
• získávání a skladování potravin

Zastávka: U kříže

• keltská společnost sídlící na oppidu
• exotické předměty získané obchodem

Popis trasy

Prohlídku naučné stezky zahájíme v centru Nižboru pod zámkem, u hlavní ulice před samoobsluhou, kde je umístěn úvodní panel (Oppidum Stradonice).

Odtud vyrážíme zároveň po červené značce a značení naučného okruhu – červenobílém psaníčku – dolů ulicí, která se stáčí vpravo a vede pak mezi domy Nižboru, ve vzdálenosti asi 50 metrů podél řeky. Postupně zřídne zástavba a nám se po levé straně otevírá pohled na řeku. Po asi kilometru dorazíme do obce Stradonice. U místního hřbitova nacházíme další úvodní panel stezky (tentýž jako v Nižboru).

Za ním opustíme silnici a odbočíme asfaltkou vpravo, která vede zpočátku v přímém směru, postupně mírně stoupá a stáčí se vpravo. Po asi 300 metrech od odbočení dorazíme na vidlicovité rozdvojení, kde se dáme tou méně kvalitní asfaltovou cestou napravo. Vytrvale stoupáme, vozová cesta se postupně mění ve štěrkovou a je lemována keři. Těsně předtím, než nahoře vyjdeme na otevřenou travnatou plochu, se cesta opět dělí – my zde odbočujeme doprava. Dále pokračuje štěrková vozová cesta s travnatým pásem uprostřed, po pravé straně jsou křoviny, po levé rozlehlá otevřená plocha hradiště. Po asi 250 metrech dojdeme k remízku, kde nalezneme zastávku Opevnění.

Pokračujeme stejnou cestou, která vytrvale stoupá. Po dalších asi 300 metrech dorazíme k zastávce Obydlí – dvorce.

Dále cesta stále táhle stoupá, asi 200 metrů, až k vyvýšenině s dřevěným křížem, kde nalezneme zastávku U kříže.

Dále již vede cesta téměř po rovině, stočí se vlevo a dorazí do mělké široké terénní prohlubně. Pozor – v těchto místech se zcela ztratí značení a není vůbec zřejmé, kudy dále pokračovat, navíc napojení na další úsek do Nižboru je zarostlé. Nejdříve ale ještě navštívíme poslední zastávku – v prohlubni odbočíme travnatou vozovou cestou vpravo a vystoupáme nad úžlabinu, načež se dáme vpravo k viditelnému panelu zastávky (byla poničená, takže neznáme její název) na samém vrcholu vrchu Hradiště.

Odtud se vrátíme stejnou cestou do úžlabiny na cestu k poslední odbočce, a zamíříme vpravo. Pozor – než se v lese opět objeví značení, je cesta k němu neznačená, zarostlá a zpustlá, v podstatě vede loukou po dně úžlabiny (kde ale v době naší návštěvy rostla vysoká nepokosená tráva). Podaří-li se nám prodrat k lesu, máme vyhráno. Lesem nás pak již vede výrazné červenobílé značení, v podstatě ale nevýraznou pěšinou, která velmi příkře a křivolace klesá prudkým svahem mezi stromy. Níže je již cesta výraznější, zaříznutá v levém úbočí rokle. Posléze sestoupíme až dolů na vozovou cestu údolím Habrového potoka, po níž se dáme vpravo.

Nyní již neměníme směr, a postupně houstnoucí zástavbou dorazíme asi po kilometru a půl do centra Nižboru k výchozímu místu před samobsluhou.

Pakliže budeme mít hezké počasí tak si jistě trasu prodloužíme nebo navštívíme jiná krásná místa v okolí !!!
_______________________________________________________________________________

6. Malá Skála a Okolí

Vydáme se na další putování nejen skalami. Tentokrát  prozkoumáte okolí malebného městečka Malá Skála. Výlet bude víkendový, tedy bude čas i na večerní posezení u pivka a dobrého jídla a pěkně si popovídat.

Malá Skála - to není jen festival Benátská noc, který se zde několik let uskutečňoval a mnoho lidí si spojuje městečko právě s tímto festivalem, ale je to hlavně synonymum pro příjemné procházky a úžasnou přírodu. Pro pobyt zde doporučujeme spíše dva dny, protože je zde opravdu hodně turistických atraktivit.

Vranovský hřeben

Na Vranovský hřeben se nejlépe dostanete po modré a červené turistické značce vedoucí přímo z městečka (viz mapa). Po cestě se vám naskytnou krásné výhledy právě na hrad Frýdštejn i na zříceninu skalního hradu Vranov, označován též jako Pantheon. Oba tyto skvosty samozřejmě na své cestě nesmíte minout. Až dorazíte ke hradu, určitě si budete říkat, že tato zřícenina musela figurovat v nějaké pohádce. Ano, máte pravdu – tady sídlily dvě ošklivé čarodějnice v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci. I ve filmu se tento dominantní hrad blýskl, a to v Tajemství hradu v Karpatech. Od hradu na Pantheon se držte stále červené turistické značky. Čeká vás příjemná procházka po hřebeni ve stínu stromů. Na Pantheonu se můžete občerstvit a po červené značce seběhnout zpět dolů do městečka. Pokud budete po cestě utrmácení a budete-li mít s sebou plavky, rozhodně se běžte smočit do Jizery. Jen pozor na teplotu vody, řeka teče z hor a proto nebývá příliš teploučká.

Besedické skály

Skály jsou od města vzdálené necelých 5 minut jízdy autem, které můžete zaparkovat u chaty U Kalicha, odkud pohodlně absolvujete nenáročný pětikilometrový okruh skalami s několika krásnými vyhlídkami. Doporučujeme sledovat stále žlutou turistickou značku, která vás protáhne tím nejlepším, čím se mohou Besedické skály pochlubit. Nezapomeňte se jít pokochat vyhlídkou na Suché skály, která je značená a určitě jí neminete.

Navštívit Suché skály samozřejmě můžete také, bohužel zde ale nevede žádná značená trasa. Od roku 1956 jsou totiž chráněným přírodním útvarem. Jedná se o vysoký pískovcový hřeben, dlouhý asi 600 metrů a až 70 metrů vysoký, proto jsou vyhledávány především horolezci, kteří ocení kvalitní lezení.

Dlaskův statek

Dlaskův statek najdete u hlavní silnice vedoucí z Malé Skály do Turnova. Jedná se o typickou ukázku tradiční lidové architektury turnovského typu z konce 18. století. Statek je součástí Muzea Českého ráje v Turnově. Původními majiteli statku byla rodina sedláků Dlasků, odtud tedy jeho název. Po celý rok se zde konají různé výstavy a mění se zde často i expozice. Pokud budete mít štěstí, narazíte na nějakou tematicky zaměřenou akci, jako například loutkářství dětem, předvádění techniky broušení a leštění drahých kamenů, dětství a hrátky půlstoletí zpátky a mnohé další, které se zde budou v průběhu léta 2013 konat.

Něco informací k hradu Frýdštejn

Zřícenina hradu Frýdštejna je jedním ze tří hradů jabloneckého okresu. Dobu založení přesně neznáme. Nevíme ani přesně, kdy bylo vytvořeno frýdštejnské panství. Víme však, že bylo majetkem Markvarticů. V roce 1363 jsou zmiňováni páni z Dražic a o 13 let později (v r. 1376 ) Jan z Bibrštejna a tak je domněnka, že vznik Frýdštejna je spojen právě s rodem Bibrštejnů.

První zmínka o Frýdštejně pochází z r. 1385, kdy církevní prameny jmenují Bohuňka, řečeného Puklice z Frýdštejna.

Na přelomu 14. a 15. století byl hrad v držení rodu Kamenců ze Střížovic a Čakovic, ale již v r. 1409 byl majitelem frýdštejnského panství Bohuš z Kováně. Byl katolíkem a proto v srpnu 1432 obléhali hrad husité pod vedením Oty z Lozy a Jana tapka ze Sán. Bohuš z Kováně však učinil s husity dohodu, že proti husitům nebude podnikat žádné nepřátelské akce a později dokonce přestoupil ke kališníkům. V roce 1448 pomáhal Jiřímu z Poděbrad při dobývání Prahy. Po jeho smrti v r. 1460 se stal správcem panství Jan Zajíc z Háznburka. Poté se zde vystřídalo několik majitelů. V roce 1540 koupili hrad a panství Vartenberkové. Majiteli byli však jen krátce, nebot' Adam z Vartenberka jako účastník odboje českých stavů proti králi Ferdinandovi I. v letech 1546 - 47 ztratil své statky včetně Frýdštejna. Posledním majitelem Frýdštejna byl Jan z Oprštorfu, který jej koupil spolu s Českým Dubem od krále v r. 1556. Jan však frýdštejnské panství postupně rozprodal, čímž zanikla funkce Frýdštejna, at' již jako panství, tak i jako strážního hradu.

Když Oprštorfové v r. 1591 hrad prodávali Zikmundu Smiřickému ze Smiřic, byl již neobyvatelný.
Frýdštejn byl typickým skalním hradem a dominoval jak směrem k Hodkovicům, tak zejména do údolí Jizery, kudy vedla stará cesta z Turnova k severu a procházela vískou Frýdštejnem původně nazývanou Zásada, v níž býval poplužní dvůr, zajišt'ující základní obživu obyvatelům hradu.

Kudy se do hradu chodilo není přesně známo. Patrně vpravo od věže přízemím vlastního paláce, příbytku hradního pána. Vzhledem k tomu, že ve hradě bylo málo prostoru byla celá tato bariéra provrtána řadou světniček a sklepů vytesaných ve skále. Za zvláštní pozornost stojí světnička vytesaná jižně od hlavní věže, kde výklenek ve stěně i oltář naznačují, že jde o někdejší kapli a prostor, který jak nasvědčuje letopočet 1691, byl využíván ještě dlouho po opuštění hradu.

Hlavní dominantou hradu je velká hradní věž, postavená na nejvyšším skalisku tak, aby bylo možno obhlídnout široké okolí. Věž je nejlépe zachovalou částí hradu. Je asi 15 m vysoká a má 9 m v průměru, s dvoumetrovou tloušťkou zdiva. Jediný vchod byl v prvním patře asi 6 - 7 m nad úrovní nádvoří.

Hrad Frýdštejn byl zpřístupněn veřejnosti v 90-tých letech minulého století poté, co turnovský okrašlovací spolek, který v r. 1892 hrad koupil od knížat Rohanů ze Sychrova, dal dochované zdivo zpevnit. Nálezy z doby osídlení hradu, které byly získány průzumem, se nacházejí ve sbírkách turnovského muzea.

V současné době je hrad ve vlastnictví obce Frýdštejn a postupně jsou se značným nákladem prováděny záchranné práce, cílem kterých je zachováni hradu alespoň v současné podobě příštím generacím.

O hradu se píše v knize Karolíny Světlé „ O Krejčíkovic Anežce", několikrát se zde filmovalo. Z nejznámějších filmů je pohádka „ O princezně Jasněnce a létajícím ševci".

Něco informací ke sklanímu hradu Vranov

SKALNÍ HRAD VRANOV (PANTHEON) je náš největším skalní hrad. Včetně předhradí zaujímá délku téměř 400 m a je dnes považován za náš nejdelší a nejkomplikovanější skalní hrad v Čechách.

Popis hradu

Dlouhé, úzké a strmé pískovcové bradlo bylo začátkem 15. století v nejvyšší možné míře využito jako přirozená pevnost a na jeho nevyšší skalní věži byla vystavena dřevěná strážní věž, přístupná jen po úzkém a strmém, do skály vytesaném schodišti. V celém areálu hradu bylo do měkké pískovcové skály vysekáno velké množství místností a sklepů. Dřevěných trámů bylo použito všude tam, kde bylo nutné opevnění doplnit, přemostit rozsedliny nebo vystavět nadzemní konstrukce, jak o tom svědčí množství zářezů a drážek ve skále. Některé stavby byly však i zděné, jak dokládají především zbytky čtverhranného obytného objektu, nejspíše charakteru obytné věže. Celý mimořádně dlouhý areál se rozpadal na jádro a předhradí, které dosahovalo podstatně větších rozměrů, než je patrné dnes. Velký problém představovalo zásobování tohoto kolosu vodou. Dodnes se zachovala studna, dnes položená mimo areál hradu. Vranov sloužil jako strážní hrad začátkem 16. století, pak postupně pustnul. Jeho středověký charakter byl značně změněn romantickými úpravami začátkem 19. století.

Vranov jako středověká pevnost

Hrad založil okolo roku 1425 Heník z Valdštejna jako jeden z posledních hradů této oblasti. V držení Valdštejnů zůstal Vranov po celé 15. století, aniž však nějak výrazně zasáhl do husitských válek či do bojů za Jiřího z Poděbrad, i když například jeho majitel Šťastný z Valdštejna (na rozdíl od mnoha svých katolických sousedů) stál pevně na straně krále Jiřího a měl proto s nimi jistě mnoho potíží. Na začátku 16. století byl pánem na Vranově Jindřich z Valdštejna, který hrad prodal v r. 1538 Vartemberkům. Vranovské panství bylo tehdy značně rozlehlé. Patřilo k němu přes 50 vesnic od Turnova až k Jablonci nad Nisou, část Turnova a dnešní Železný Brod. Za Jana z Vartemberka však začala pro Vranov, jemuž se tehdy říkalo již běžně Skály nebo Vartemberské Skály (aby se odlišil od Hrubé Skály), doba definitivního úpadku. Již kolem roku 1500 vznikla v údolí pod hradem pohodlná tvrz jako středisko Vranovského panství, na jejímž místě byl za prvních Vartemberků postaven prostý zámek Malá Skála. O hrad Vranov se vrchnost přestala starat a ponechala ho jeho osudu. V r. 1615 koupil vranovské panství Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic a po Bílé hoře jej jako konfiskát získal Albrecht z Valdštejna. Ten však udělil vranovské panství Mikuláši Desfoursovi na Hrubém Rohozci jako léno a jeho potomci drželi zpustlý hrad až do r. 1802.
Pantheon a Zachariáš Römisch

Tehdy koupil maloskalské panství, k němuž zpustlý Vranov patřil, textilní podnikatel František Zachariáš Römisch ze severočeských Mikulášovic (tehdy Nixdorf). Römisch získal obchodováním značný majetek a později i šlechtický titul. Kromě přestavby maloskalského zámku zásadně změnil vzhled hradu. Veden idejemi nastupujícího romantismu, rozhodl se z Vranova vytvořit Pantheon - památník slavných tehdejší doby (název Pantheon odkazuje na řeckou mytologii a pochází z řeckých slov "pan" - veškerý a " theós" - bůh). Ve zříceninách hradu (ale i v blízkých lesích) nechal zbudovat romantické pomníky a mohyly oslavující význačné spisovatele a básníky, legendární hrdiny, české panovníky a vojevůdce. Jejich výběr odpovídal Römischovým představám a měřítkům a zrcadlí se v něm duševní svět tehdejšího romantismu a především pozoruhodného českého zemského patriotismu. V jedné ze síni tak byla připomenuta jména a události z bojů proti Napoleonovi, jinde se návštěvník setkal s bájnými jmény českých dějin jako byla Libuše, Záboj, Horymír nebo se jménem Přemysla Otakara II., Václava II. a jeho manželky Guty, Karla IV., Jiřího z Poděbrad. Své místo tu však nalezli i Shakespeare, Goethe, Cervantes, Rabelais a řada dalších, mezi nimi i některé osoby prostého původu, které si podle Römischova názoru zasloužili, aby pro svá hrdinství či zásluhy byly přijaty do Pantheonu, jak se od té doby začalo hradu Vranov říkat. Více než 20 let trvalo, než byl Römischův záměr dokončen a dovršen ještě vybudováním letohrádku v podobě kaple v duchu romantické gotiky (roku 1826). Interiér letohrádku i sám Pantheon však po Römischově smrti začaly chátrat, neboť jeho potomci měli pro romantický zápal svého idealistického předka jen málo pochopení a nevěnovali Vranovu ani dost pozornosti, ani finančních prostředků. Mnoho z toho, co tvořilo někdejší Pantheon, tak podlehlo zkáze nebo bylo i zničeno. Vranov - Pantheon přesto zůstává pozoruhodnou syntézou ruin středověkého hradu a duševního světa evropského romantismu 19. století.

______________________________________________________________________________

8. Hrad Houska - nejtajuplnější letošní výlet !

Tato stavba stojí uprostřed Dubské pahorkatiny nedaleko České Lípy. Podle nejnovějších poznatků, vyplývajících z archeologického průzkumu, byl hrad založen v dekádě 1270-1280 Přemyslem Otakarem II., a to téměř souběžně s blízkým Bezdězem, dokonce stejnou cisterciácko-burgundskou stavební hutí (výklad na hradě Houska tvrdí, že stál až za doby Václava I.). Původní hrad byl dvoudílný, přičemž o podobě předního hradu dosud jen velmi málo víme. Zadní část tvořila tři palácová křídla, dochovaná v plné výši podél bočních stran, a zadní strany čtverhraného skalního útvaru. Součástí zadního křídla byla i výstavná kaple. Na vstupní straně bylo nádvoří uzavřeno pouze hradbou. Na vystupujícím skalním bloku v nároží se tyčila mohutná, dnes již neexistující čtverhranná věž. Pravidelnost Housky vyplývala z malých rozměrů a obrysu staveniště, které ani jiné řešení neumožňovalo.

Pravděpodobně z rukou Václava II. se dostal do držení Ostrve, pánů z Dubé a jeho prvním majitelem se stal Hynek Berka z Dubé (jinak nazývaný Jindřich ze Žitavy). Pánové z Dubé v období své největší slávy rozhodovali o trůnu, jakož i o příjmech pokladny koruny. Území kolem Housky patřilo v té době koruně, tedy králi. Mladý král Václav II. byl však již od r. 1278 vězněn na Bezdězu a ve skutečnosti tedy majetek nespravoval. Hynek Berka z Dubé této situace využil a aby území ochránil před rodem Michaloviců, kteří měli o tuto půdu také zájem, nechal zde vystavět opevněný hrad. Dalším důvodem byly zisky, plynoucí z ochrany obchodníků a kramářů, cestujících po kupecké stezce z Prahy do Žitavy, kteří byli často napadáni loupeživými rytíři a lapky v tehdy téměř neprostupném lese. Nadto měl hrad výhodnou polohu, téměř v centru spravovaného území. Kamenný hrad nebyl v této lokalitě prvním sídlem.

Původně na tomto místě stálo dřevěné hradiště postavené již kolem r. 878 vévodou Pšovanů Slaviborem (Pšované – rod sídlící nedaleko Mělníka na hrádku Pšově). Ten ho vystavěl pro svého syna, jménem Housek. Právě od něj získalo název jak dřevěné, tak i pozdější kamenné sídlo.

Coby vlastníci hradu se na Housce vystřídali, vedle již zmíněných panovníků a pánů z Dubé, Jan ze Smiřic, Hrzánové z Harasova, Valdštejnové, Veronika ze Sulzu, Hypolita z Hofkirchenu, rod Kouniců, princezna Hohenlohe i hraběnka Andrássy. Traduje se, že hrad dal postavit Jindřich z Dubé v letech 1280-1290. Od něho koupil 30. listopadu 1432 Housku Jan Smiřický. Ten prodal roku 1502 Housku Václavu Hrzánovi z Harasova, zdědil jí Tobiáš Hrzán z Harasova.

Pan Tobiáš zatoužil po elixíru mládí a kamene života. V té době se šířilo světem, že to dovedou jen věhlasní alchymisté. V blízkém okolí nebyl žádný takový k mání a proto si pozval na svůj tajuplný hrad Housku alchymistu z Německa. Ten pozvání přijal, ale byl to šarlatán a chtěl na panu Tobiášovi co nejvíce vydělat. Tobiáš Hrzán jeho podvod odhalil a to byl konec německého alchymisty na hradě Houska.

S rozvojem dělostřelectva v druhé polovině 15. století či na počátku 16. musíme předpokládat výstavbu vnějšího opevnění, strženého v 17 . století. Koncem 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek. V rámci těchto úprav vznikly i známé fresky v raně gotické klenuté místnosti patra východního křídla; zachycují kromě jiného i podobu Housky s raně gotickou věží, zbořenou pak roku 1658.

V roce 1621 přechází do rukou Albrechta z Valdštejna, na základě císařských rozhodnutí měl být v polovině 17. století, pro svou údajnou zchátralost zbořen, ovšem nestalo se tak, byly zbořeny pouze vnější stavby ochranného charakteru. Během své existence prošel původně nedobytný gotický hrad řadou stavebních úprav, díky kterým se dnes na Housce potkáme se všemi slohy, a to již od pozdně románského. Zejména zásahy renesanční určily aktuální podobu stavby i nejbližšího okolí hradu (zpřístupnění po třicetileté válce). V roce 1823 byly na chátrajícím hradu provedeny stavební úpravy renesančního charakteru.

A konečně v r. 1924 hrad kupuje od hraběnky Eleonory Andriassyové prezident Škodových závodů, senátor pan Josef Šimonek, jehož přímí dědicové pravnuci pan Ing. Jaromír Šimonek a paní MUDr. Blanka Horová dnes (od roku 1998) velice úspěšně napravují výsledky čtyřicetileté péče státu o památku, která je zejména díky původní gotické hradní kapli hodnocena jako přinejmenším středoevropský unikát (malby - přelom 13. a 14. století). Po opravách byl až do r. 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté, díky své poloze v Sudetech, do r. 1945 využívala hrad německá armáda, od r. 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Po dožití střech položeny nové (měděné), plánované noční sanatorium Spolany Neratovice nebylo dokončeno. Hrad byl počátkem 90. let předán Instavu Praha, poté vydán v restitucích původním majitelům jak již bylo naznačeno výše...

Renesanční zámek s prvky gotického hradu je zřejmě ta nejvýstižnější charakteristika pro jeho nynější podobu.

Kronika Václava Hájka z Libočan:

„ ... Léta 878: Slavomil Bšovský, jinák Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrostu a mužné postavy, velmi jej miloval, jemuž bylo jméno Housek. Protož rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek nebo Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skále, v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářností proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od tých duchuov překážky a přísahy ten hrad byl pustý zuostaven. ...“

„... Do těchto dob (1612) spadá postavení kostelíka při hradu Housce. Byla tu totiž ve skále díra, o které se povídalo, že tam zlí duchové bydlí a proměňujíce se v rozličných hovad tvářnosti, lidi tudy chodící strašili. I stalo se, že seděl tehda člověk ve vězení a slíbeno mu odpuštění, jestli se po provaze do té díry spustí a jí ohledá. Když ho však spustili, křičel, aby mu raději hlavu srazili. Když ho vytáhli, vypravoval, že mu z velikého smradu, křiku a vřesku tak bylo zle, že nic neviděl. Tedy lidé jinak nemysleli, než že to je vchod do pekla. Zasypávali tu díru, ale ta byla nenasytná. Konečně se jim to přece povedlo a postavili tu kostelík a místo okolní pojali do obory v nově založené. Kostelík pak se udržel do roku 1830, kdež pro sešlost zbořen. ...“

Tajemství hradu Houska !

Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec.

První otázkou, která se nabízí, je, proč byl vůbec hrad Houska postaven. Podle autorů článku Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být tento hrad zbudován.

Velmi zajímavý je i po architektonické stránce. Podle redaktorů je celý obranný systém zaměřený proti "vnitřnímu nepříteli". Snad se zde střežilo "něco", co se nesmělo dostat ven.

Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Peklem můžeme rozumět v podstatě cokoli. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple.

Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny "jisté věci" a kostry "nelidí". Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou.

Je možné, že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní, že připoutalo pozornost tehdejší vládnoucí třídy. Snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohou být od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel. Autoři se tedy ptají: "Co to bylo za nebezpečí, které zřejmě ohrožovalo samotné základy feudálního státu, byl-li právě proti tomuto nebezpečí zbudován takový hradní komplex?"

Postava v mnišské kápi

Podle jiné legendy se na Housce a v jejím okolí zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje opovážlivce, kteří by chtěli Housku navštívit v noci nebo zde dokonce přenocovat.

______________________________________________________________________________

9. Rozhledna Třemšín

Třemšín je vrch tyčící se na jižním okraji Brd do výšky 827 metrů nad mořem. Dojdete-li na samý vrchol, možná ještě najdete nějaké stopy po gotickém hradu, který zde byl vystavěn začátkem 14. století. Za zmínku stojí také to, že tady ještě mnohem dříve, okolo 10. století, stávala dvě opevněná hradiště. Dnes už tomu tak není, avšak v minulosti se Třemšín stal cílem velkých národních poutí. Na vrcholu se nachází dřevěná, volně přístupná, 18 metrů vysoká rozhledna. Nechal ji postavit arcibiskup hrabě Schönborn v roce 1888. Jedná se i o přestavbě, popřípadě výstavbě nové rozhledny. Tento vrchol, spolu s několika dalšími, tvoří základní členitost Brdské vrchoviny. Cestou na vrchol budete procházet nádhernými, velmi starými smíšenými lesy, v nichž se, při vaší tichosti, můžete setkat i s černými a hnědými veverkami, když budete mít štěstí, můžete si prohlédnout třeba lišku či zaječí zvěř, výjimečně i zvěř srnčí. Dojdete-li na samý vrchol, možná ještě najdete nějaké stopy po gotickém hradu, který zde byl vystavěn začátkem 14. století. Za zmínku stojí také to, že tady ještě mnohem dříve - okolo 10. století - stávala dvě opevněná hradiště. Dnes už tomu tak není, avšak v minulosti se Třemšín stal cílem velkých národních poutí. Na vrcholu se nachází dřevěná volně přístupná rozhledna. Dostupné

Dřevěná rozhledna stojí přímo v areálu bývalého hradu při zbytcích hlavního paláce. Na vrcholu Třemšína ji nechal postavit roku 1888 arcibiskup hrabě Schönborn. Ani se nechce věřit, že stojí do dnešních dnů. Rozhledna je vysoká necelých 20 m a ač byla nedávno opravována a v dolní části zesílena nepůsobí příliš bezpečným dojmem. Dnes je přerostlá okolními stromy a tak si z ní můžete prohlednout jen hradiště z ptačí perspektivy.

Nejsnazší cesta na rozhlednu vede po červené od hájovny v obci Hutě pod Třemšínem. Cestou půjdete okolo rozcestí Kobylí hlava. Jedná se o rozcestí nikoliv vrch Kobylí hlava, na kterém je hradiště Hengst, to je vzdáleno asi 2 km. Široký lesní průsek, kterým stoupá neznačená cesta od tohoto rozcestí by vás dovedl na žlutě značenou turistickou cestu, která začíná na Třemšíně a vede k hradišti Hengst.

Hned nad rozcestím Kobylí hlava je krytá studánka. Cestou k rozhledně ještě minete rozcestí Třemšínská bouda, kde je Gangloffův kříž, odlitý v bývalých arcibiskupských železárnách. Dal ho v roce 1870 postavit lesmistr Karel Gangloff, který vynalezl stroj na výrobu šindele.

Již na vrcholu vás přivítá kaplička a za ní ve stráni mimo cestu kamenný rozsyp. Podobný rozsyp je také severně při žluté turistické cestě vedoucí na Kobylí hlavu.

_____________________________________________________________________________

10. Zřícenina hradu Kumburk

Zříceninu původního gotického hradu Kumburk, vystavěného před rokem 1325 najdete přibližně šest kilometrů na západ od města Nová Paka. Kumburk najdete v nadmořské výšce 642 metrů na strmém čedičovém vrchu, který je zasazen do půvabné krajiny Český ráj. Chráněná kulturní památka Kumburk vám poskytne z věže nádherný výhled na Český ráj a Krkonoše. Hrad je volně přístupný a několikrát do roka tady můžete narazit na zajímavou akci v historickém duchu. Hrad Kumburk založil Markvart z Vartenberka, k dalším majitelům patřili například Krušinové z Lichtenburka, Žehušičtí z Nestajova, Berkové z Dubé, Trčkové z Lípy, Smiřičtí ze Smiřic, páni z Valdštejna, páni z Tyfenbachu, Šternberkové a Trauttmandorffové. V šestnáctém století sloužil jako vězení a ke zpustošení došlo během třicetileté války Švédy. Na příkaz císaře Leopolda I. byl hrad v roce 1658 zničen a zbořen. Hrad Kumburk provází hned několik pověstí. Jedna se vztahuje ke Smiřickým – prý zde jedenáct let věznil Zikmund Smiřický svojí dceru Elišku, která se zamilovala do kováře, odtud ji dostal Ota z Vartenberka. Povídá se, že zdejší poklad hlídá kohout s ohnivýma očima a prý se zde zjevují přízraky panny Meluzíny a smutného myslivce. Romantické zříceniny inspirovaly i Karla Hynka Máchu, který zde má pamětní desku. Na Kumburk se dostanete od vlakové stanice Syřenov, vzdálené tři kilometry. Půjdete po žluté turistické značce.

Trochu více z historie hradu a další informace

Bývaly doby, kdy byl tento gotický hrad na vysoké čedičové homoli (642 metrů nad mořem) jedním z největších v okolí. Dnes již jen mohutná zřícenina se nachází 5 kilometrů západně od Nové Paky. Hrad byl založen na začátku 14. století rodem Hronoviců a již roku 1325 zde žil Markvart z Goldenburka - ze starého rodu markvartických Vantenberků. To se ještě ale hrad jmenoval Zlatá hora (Goldenburg - Kolburk). Jeho zvláštností je, že se na vrchol hradu přichází spirálovitě přes 4 brány. Zřícenina hradu je neoddělitelnou součástí okolní krajiny a z vrcholu věže neuvěřitelně krásný výhled. Pokud jej tedy navštívíte z a lepší viditelnosti, než já... To pak můžete uvidět Krkonoše a jeho podhůří, Polabí, Jičínsko a Náchodsko, Orlické hory, Tábor, Kozákov, Ještěd a dokonce i České středohoří a Českomoravskou vrchovinu.

Hrad byl obehnán dvojí hradbou, což můžete zjistit, pokud jej obejdete ještě v současnosti. Vnější zeď byla zpevněna šesti baštami. V hlavní hranolové Panenské věži, jejíž část se dochovala - byla v letech 1609-20 podle pověsti vězněna 10 let dcera Zikmunda Smiřického, Eliška Smiřická. A to za to, že měla vztah z mužem s nižší vrstvy. To jsem ale předběhl dějiny. V roce 1406 koupil hrad Jan Krušina z Lichtenburka (vlastník opočenského hradu). Ten ale záhy zemřel a tak hrad převzal Hynek Krušina z Kumburku, který byl velkým přívržencem husitů (patřil mezi 425 českých pánů, kteří oficielně nesouhlasili s upálením Mistra Jana Husa. Až do konce roku 1426 bojoval na straně husitů, ale po tomto roce přešel na stranu krále Zikmunda. Hynek Krušina zemřel roku 1453. Z dalších zajímavých údajů o hradu zmíním, že hrad vlastnil krátce i vnuk Jiřího z Poděbrad - kníže Bartoloměj Minsterberský. 

Pro konec hradu v "použitelném" stavu měla velký vliv třicetiletá válka. To jej totiž využili jako opěrného bodu Švédové. A když nastal rok 1658 - rozhodl císař Ferdinand III. že mezi jinými - bude i hrad Kumburk uveden do takého stavu, aby byl případný vlastník nekalých úmyslů, zbaven možnosti využívat jeho strategického místa a jeho nedobytnosti. Roku 1710 koupili hrad knížata z Trauttmannsdorvu a ten byl v jejich vlastnictví až do roku 1945, kdy byl zkonfiskován.

Atraktivitu tohoto místa určitě zvyšuje fakt, že tu byl dvakrát mezi roky 1833-34 i básník K. H. Mácha. Dokonce si nakreslil Kumburk do svého skicáře. O pravé podobě hradu se však vedou spory, správce hradu se pokusil jeho podobu zrekonstruovat na zde prodávaném pohledu. K. H. Mácha má na hlavní věži vystavenu pamětní desku. Zajímavostí je, že se v blízkých lesích za 2. světové válce schovávali partyzáni...co je ale důležitější, na obnově hradu se intenzivně pracuje. Bylo vystavěno dřevěné schodiště na vrchol věže a další se připravuje do sklepních prostor. Tam se mi moc líbilo a pro děti je to navíc určitě i obrovský zážitek

______________________________________________________________________________

11. Vánoční výstup na horu Říp

V sobotu 20.12. nás čeká adventní výlet !

Tentokrát vyrazíme na slavnou horu Říp ! A jelikož se jedná o Adventní výlet, tak až vystoupáme na horu tak budeme zpívat koledy, bude rozdávání dárků jak pejskům tak lidským účastníkům výletu, budou svíčky atd. Prostě Vánoční atmosféra se vším všudy.

A hlavně budeme pokračovat v loni zahájené krásné tradici.

Sejdeme se v 11.30 h v na parkovišti v obci Krabčice část obce Rovné /přesná poloha je 50°23'53.751"N, 14°17'45.061"E /
_______________________________________________________________________________