Plán výletů na tento rok
1. Týřov - 18.2.
2. Libštejn - 17.3.
3. Krašov - 31.3.
4. Modlivý důl - 21.4.
5. Oybin - 18. - 20.5
6. Hrad Valdštejn - 8.9.
7. Děčínský Sněžník - náhradní termín 10.11.
8. Hrad Grabštejn - 27.10.
9. Mikulášský výstup na horu Říp - 8.12.
__________________________________________________________________________________
1. Zřícenina Týřov
Zřícenina gotického hradu Týřov si zaslouží pozornost nejenom kvůli své bohaté minulosti, ale také příjemné cestě vedoucí z nedalekých Skryjí. Žlutá turistická značka vás místy vede úseky připomínajícími opičí dráhu, nicméně s dobrou obuví ji bezpečně zdolá každý. Zešikmená pěšina, co chvíli klesající či stoupající, vás podél Berounky dovede k potoku Oupoř, kde už začíná stoupání k samotnému hradu. Kvůli korunám vzrostlých stromů toho během stoupání příliš mnoho neuvidíte, nicméně o to větší zážitek vás čeká při dosažení vrcholu.
Týřov se dochoval v poměrně slušném stavu. Osloví vás nejenom několik obvodových zdí, ale zejména krásná obranná věž s kruhovým půdorysem, zbytky hradní brány i někdejší obytné věže. Podle dostupných informací hrad nikdy nebyl zcela dostavěn, majitelé se totiž nedostali k třetí fázi budování, tedy vystavění většího počtu obytných částí a zejména reprezentačních sálů. Hrad se vám proto může zdát relativně malý, přesto má své velké kouzlo. Až se vynadíváte na zbytky staveb, můžete prolézt k vyhlídce do údolí Berounky, která je bezchybná nejenom při západu slunce.
Náhled do historie
Hrad vybudoval ke konci své vlády král Václav I. Přesné datum není známo, nicméně první zmínka o existenci Týřova respektive Angerbachu, jak byl také nazýván, se váže k roku 1249. Ve vlastnictví královského rodu však dlouho nezůstal, na počátku 14. století ho získal do zásavy Jan Zajíc z Valečka. Z historie hradu je bezpochyby nejzajímavější skutečnost, že jako Týřov jako jeden z mála odolal Husitům.
Prakticky celé 16. století byly ve znamení sporů o vykoupení Týřova ze zástavy, což se mu stalo osudným. Jeho držitelé neinvestovali do údržby, hrad postupně chátral, přičemž od roku 1575 je uváděn jako pustý.
Jak se tam dostanete
Nejpůsobivější je vyrazit z obce Skryje, kde pohodlně zaparkujete na velkém parkovišti, případně přicestujete autobusem. Přímo z obce půjdete nejprve kousek po modré/červené turistické značce, přičemž kousek před mostem odbočíte na žlutou značku vedoucí k samotnému hradu. Trasa měří necelé tři kilometry. Během cesty si navíc můžete chvíli odpočinout na nově zřízené vyhlídce na Berounku.
2. Zřícenina Libštejn
Mezi Kralovicemi a Břasy na Plzeňsku se nad pravým břehem řeky Berounky nachází na zalesněném ostrohu malebná zřícenina hradu Libštejna. Na tento hrad se můžeme dostat od obce Liblín, kde je nad řekou Berounkou u silnice ve směru na obec Němčovice malé parkoviště. Odtud je to pěšky podél řeky po červené asi dva kilometry. Druhá možnost je nechat auto u dvora Obora, který se nachází v blízkosti této silnice, ale asi o dva kilometry dále. Odtud je to pěšky po zelené něco přes kilometr. Nejbližší železniční zastávka v Kralovicích je od zříceniny hradu Libštejna vzdálená přibližně dvanáct kilometrů. Historie: Hrad založil v r. 1367 Oldřich Tista z Hedčan. Koncem 14.století přešel do majetku pánů z Kolovrat. V roce 1425 byl obléhán husity, kteří se pokoušeli obyvatele hradu vyhladovět. Dobýt se jim ho však nepodařilo. Od r. 1590 již nebyl obýván a postupně začal chátrat. V r. 1639 byl definitivně zničen, když jej v průběhu třicetileté války vypálili Švédové. Od té doby je už jen pustošen a rozebírán. Materiál z něho se nachází ve stavbě nejednoho stavení v okolních vesnicích. Současnost: Do dnešní doby se z Libštejna zachovala téměř v původní výšce vysoká hranolová věž, zbytky zdí dvou paláců a obytných budov. Dále se zachovala část druhé menší věže a zbytky dvou předsunutých věží. Z hradu je i pěkný pohled dolů na řeku a na protější zalesněné kopce.
Již v první třetině 13. století stávala v ohybu řeky Berounky ves Liblín patřící svatojiřskému klášteru na Pražském hradě. Za vlády Karla IV. získal Liblín králův věrný služebník Oldřich Tista z Hedčan. V letech 1354-74 byl Oldřich purkrabím na Bezdězu, roku 1356 řídí jako magister fabriciae stavbu hradu Karlsfried u Žitavy. Někdy v té době si na pahorku nad pravým břehem Berounky postavil nový hrad Libštejn, po kterém se poprvé píše roku 1361. Po jeho smrti před rokem 1379 převzal jeho dědictví syn Oldřich Tista, jehož potomci užívali přídomek Tistové z Libštejna, to již jim však hrad nepatřil.
Ještě před koncem 14. století jej neznámým způsobem získal Albrecht st. z Kolovrat, jehož osudy se nápadně podobají Tistovým. I on byl roku 1373 magistrem fabriciae Karla IV., tentokrát na stavbě opevnění hradu Milín ve Voigtlandu, jehož byl od roku 1380 hejtmanem. Pánem na Libštejně se poprvé psal roku 1396. Zatímco Tistův rod upadl takřka v zapomnění, Albrechtovi potomci založili široce rozvětvený a dosud žijící rod. Jeho stejnojmenný syn Albrecht ml. (+1413), obdržel při dělení majetku hrady Libštejn a nedaleký Krašov, dal vzniknout jedné z jeho větví pojmenované právě po našem hradě Libštejnští z Kolovrat. Po smrti Albrechta ml. připadl Libštejn jeho synovi Bedřichovi, který po roce 1420 spolu s bratrem Hanušem I. horlivě podporovali císaře Zikmunda, za což byli odměněni četnými statky.
Roku 1430 přitáhla k Libštejnu a Krašovu spojená husitská vojska a pustila se do obléhání obou hradů. Kolovratští bratři byli nakonec přinuceni uzavřít dohodu, která jim umožňovala ponechat si svá sídla pokud se připojí ke kališnické straně. Tak se i stalo a oba bratři se mimo jiní zúčastnili i slavné bitvy u Domažlic. Po Bedřichově smrti roku 1432 připadl Libštejn synovi Jindřichovi, který jej po získání Domažlic kolem roku 1451 přepustil bratru Benešovi. Oba bratři stáli zpočátku proti jednotě poděbradské, po zvolení Jiřího z Poděbrad králem však ač horliví katolíci stáli věrně na jeho straně. Stejně tak se přidrželi i jeho nástupce Vladislava Jagellonského, v jeho sporech s uherským králem Matyášem Korvínem. Beneš přečkal oba své syny Jana a Jindřicha a zemřel roku 1497. Libštejn po něm zdědil Janův syn Jaroslav, panství však bylo natolik zadluženo že jej ještě téhož roku musel prodat svému příbuznému Albrechtu z Kolovrat (vnuk výše zmíněného Hanuše I.). Albrecht zastával nejvyšší zemské úřady, postupně byl karlštejnským purkrabím, dvorským hofmistrem a od roku 1503 nejvyšším kancléřem. Za jeho vlády bylo panství opět povzneseno a rozmnoženo o četné vesnice Protože neměl potomky, odkázal roku 1510 svůj rozsáhlý majetek dětem své manželky, které měla z prvního manželství s Hynkem z Valdštejna.
Bratři Bernard a Jan z Valdštejna drželi své statky společně až do Bernardovy smrti roku 1517. Poté se Jan st. z Valdštejna vyrovnal s jeho potomky a sám podržel mimo jiné statky i Libštejn, od kterého opět začal rozprodávat jeho součásti. Jan zemřel roku 1540 a při dělení jeho majetku o tři roky později si Libštejn rozdělili tři z jeho synů Václav, Kryštof a Bohuše. Z tohoto dělení se zachoval podrobný protokol určující, které části sídla budou společné a které budou patřit jednotlivým bratřím. Díky tomu máme dokonalou představu jak tehdy hrad a jeho příslušenství vypadal. Další dějiny hradu jsou velmi zmatené, každý z dílů měl svůj složitý a ne zcela jasný majetkový vývoj. Valdštejnští bratři na rozděleném hradě nebydleli, staré sídlo pomalu upadalo a již roku 1590 je Libštejn uváděn jako pustý. Jednotlivé díly panství se postupem let dostaly do držení jiných rodů.
Sceleny byly až roku 1639, kdy Libštejn koupil Benjamin Fruvein z Podolí, který jej již natrvalo připojil k liblínskému panství. Již o dva roky později prodal Benjamin panství své manželce Anně Alžbětě z Kolkreitu, která jej roku 1675 dále prodala Janovi Kryštofovi ze Štampachu. Po hrabatech ze Štampachu následovali v průběhu 18. století hrabata z Montecuccoli (do r. 1725) a hrabata z Ledebouru. V 19. století pak následovali Wurmbrandové, nasavský vévoda Adolf Vilém a na přelomu 19. a 20. století jej držela Otilie Goldschmeid-Přibramová.
3. Krašov - tzv. Orlí hnízdo nad Berounkou
Hrad i zámek v jednom
Krašov patří k nejstarším českým šlechtickým hradům. Byl založený před rokem 1232 Jetřichem z rodu Hroznatovců. Pánové z Krašova hrad drželi do poloviny 14. století, po nich následoval rod pánů z Kolovrat.
Původní hrad za mohutným šíjovým příkopem měl dvojdílný charakter: přední část s čtverhrannou cisternou na vodu byla později přestavěna a její původní podoba dnes není přesně známa, druhou část chránila malá věž s břitem a obsahovala sálový mázhaus, velkou síň a palác. Vzhledem k tomu, že přední část hradu má vyšší polohu než zadní, prošla již na sklonku 13. století přestavbou za účelem vyšší obranyschopnosti – zvláště významná byla stavba okrouhlé obranné věže, jejíž torzo (kdysi dominanta hradu) dnes není příliš výrazné.
V 16. století se Krašov proměnil v renesanční zámek a prošel dalšími stavebními úpravami. Od druhé poloviny 17. století hrad získal plaský klášter, který ho pro své potřeby nechal barokně upravit. Sloužil mimo jiné jako letní sídlo opata. Po zrušení kláštera roku 1785 rychle zpustl a v roce 1800 se již uvádí jako zřícenina.
Dnešní Krašov
V současné době o hrad pečuje Spolek pro ochranu přírodní rezervace a hradu Krašova, jejichž stavební a kopací aktivity nejsou vždy po chuti zvláště odborníkům z řad archeologů a historiků. Laičtí návštěvníci však zpravidla oceňují pečlivou udržovanost zříceniny a čistotu kolem.
Hrad je celoročně volně přístupný, dobrovolné vstupné se využívá k opravám zříceniny. Zatímco mimo sezónu tu bývá většinou pusto a prázdno a to mnohdy i o víkendech, v létě zde většinou narazíte na dobrovolné aktivisty, kteří vás ochotně provedou i jindy uzavřenými interiéry a povykládají něco o historii a stavebním vývoji.
V podkroví zastřešeného paláce mohou nenároční vandráci s vlastním spacákem přespat, oficiální ubytovna zde však vzhledem k nevyhovujícím hygienickým podmínkám nefunguje.
Podobně je tomu i s restaurací – na Krašově lze nakoupit jen základní občerstvení. V hradu i přilehlém okolí se občas pořádají různé "historické dny" s ukázkami středověkých řemesel nebo historického šermu. Díky aktivitám Spolku pro ochranu přírodní rezervace a hradu Krašov vznikla mezi parkovištěm aut a zříceninou také naučná stezka v délce 2 km s celkem pěti zastávkami.
Jak se tam dostat
Pěšky – vlakem z Rakovníka do Kralovic nebo Kožlan, odtud po turistických značkách cca 12 km. Lze se samozřejmě přiblížit autobusem do nejbližších vsí Brodeslavy nebo Všehrdy (obě cca 3 km), autobusy však jezdí velmi poskrovnu.
Autem – z hlavního tahu Praha – Karlovy Vary odbočit vlevo směr Jesenice, Kralovice. Z Kralovic směr Kozojedy, před nimi odbočit podle směrovek "hrad Krašov“ do osady Rohy a odtud po hrbaté polňačce k závoře před vstupem do lesa, kde lze na travnatém plácku při malém množství motoristů zaparkovat.
Pokud si nechcete vašemu vozu uštědřit lekci z terénní jízdy a získat nějaký šrám od větví a keřů, pak jej odstavte v osadě Rohy a běžte raději pěšky.
Nenechte si ujít
Krašovské vyhlídky – z hradní zříceniny se otevírají úžasné pohledy na řeku Berounku. V této krajinné partii je Berounka nezkrocená, nezregulovaná řeka, volně se roztékající údolní nivou, jak se jí chce. Krásné jsou také vyhlídky na samotný hrad. Impozantně působí třeba pohled z údolí, obvykle se však chodí za výhledem do svahu naproti vstupu, kde vybízí k posezení i dřevěná lavička.
Přírodní rezervace Krašov – zahrnuje hluboké údolí Brodeslavského potoka pod hradem, které získává při ústí do Berounky průlomový, kaňonovitý ráz. V okolí potoka s mnoha kaskádami a menšími vodopádky se vyskytuje vzácná flóra i fauna. Na skalách rostou reliktní bory a suchomilné rostliny.
Skanzen lidové architektury – najdete jej necelé 2 km od hradu u parkoviště aut a najdete v něm původní roubené stavby z okolního Kralovicka. Patrový domek s pavláčkou z Kopidel sem byl přemístěn již roku 1969, protější hospodářský sroubek z Bujesil u Liblína přibyl později. Bohužel k realizaci postupného rozšiřování skanzenu už nedošlo.
Historie Hradu Krašova
Není vyloučeno, že byl hrad postaven na místě již dříve opevněném. Předpokládá se, že již v 9. století stálo na skále dřevěné opevnění, které střežilo přístup do českého vnitrozemí.
Jetřich Hroznata, synovec Hroznaty, který založil mužský klášter v Teplé a ženský v Chotěšově, v roce 1230 získal od krále Václava I. panství na Kralovicku za své věrné služby českému trůnu. Toto území původně náleželo polským Hedčanům, které do Čech přivedl kníže Břetislav. V této době se však jejich území rozpadávalo. Jako jeden z předních služebníků krále si Jetřich zbudoval moderní gotickou pevnost, hrad Krašov. Hrad byl postaven před rokem 1232, jelikož již v tomto roce se Jetřich píše z Krašova.
Rok 1232 byl původně považován za rok vzniku hradu. O věrnosti Dětřicha českému králi svědčí i fakt, že kamenné hrady mohli budovat jen ti věrní.
Hrad byl postaven na hranici Jetřichova panství v místě, které uzavíralo starou obchodní a vojenskou cestu údolím řeky. Jelikož hrad sloužil hlavně k obraně sídelního hradu krále, kterým byl nedaleký Týřov, osídlila hrad Krašov silná vojenská posádka.
Po Jetřichově smrti zdědil hrad synovec Sezema. Sezema vstoupil do služeb krále Přemysla Otakara II. A jako jeho věrný služebník vedl z Krašova válku s nepřáteli svého krále, s Vítkovci. V této době se pod hradem odehrávali nelítostné boje s vojsky pánů Púty Domažlického a Soběhrda Litického, kteří se řadili k přívržencům opozice Záviše z Falkštejna. Sezema se proto uchýlil k dalšímu opevnění hradu. Předhradí přemístil na západní část ostrohu a opevnil jej valy a palisádami. Na místě dřívějších palisád před hradem postavil mohutnou štítovou zeď s parkánem. Nová brána vyvstala nad hlubokým příkopem opatřena padacím mostem a opevněna věží. Na jihozápadním nároží postavil baštu a uprostřed dvora, který tu vznikl, postavil vysokou okrouhlou věž. Věž byla flangovací podle francouzského způsobu.
Po Sezemovi zůstali čtyři synové. Sezema založil Vrtbu a rod pánů z Vrtby, Racek postavil hrad Bělou, Jetřich získal Kralovice a hrad zdědil Bušek. Bušek si postavil hrad Pušperk a Krašov předal synovi Vilémovi, ten však hrad roku 1346 prodává Vilémovi Švihovskému. Synové Viléma pak později hrad prodali v 70. letech 14. století Albrechtovi z Kolovrat. Ke Krašovu také patřily vsi Bohy, Borek, Kozojedy, Milíčov a Rakousky. Služby Kolovratů dosahovaly královského dvora krále Václava IV., Kolovratové tak získali četná privilegia, výsady a hodnosti vedle krále i v církevní správě země české. Hrad Krašov se tak stal střediskem panské moci na Plzeňsku a Žatecku. Krom Krašova vlastnil Albrecht také Libštejn.
Po Albrechtovi převzal hrad jeho syn Albrecht mladší, ten však roku 1413 umírá, Libštejn tak přebírá jeho syn Bedřich, jeho bratr Hanuš si ponechal Krašov. Kolovraty v této době zastihli husitské války. Kolovraté byli horliví katolíci a tak stanuli na straně panské, protihusitské.
Houfy husitů plenily okolí hradu a tak se Bedřich s Hanušem rozhodli přizvat královského stavitele Jana Tistu z Hedčan, ten na severní stráni nad hradem postavil pomocnou pevnost Hrádek s pevnou věží, obvodovou zdí a parkánem za několika valy. Úkol posádky hrádky byl jasný, zabránit nepříteli rozvinout zde dobývací stroje, jako byly praky, katapulty a bombardy. Dostřel bombardů prodloužili Husité až na tisíc kroků.
Rozhodující střet mezi Kolovraty a Husity se odehrál roku 1430. Husité utvořili velmi silné vojsko a začali postupovat od Žatce k Plzni proti křižácké výpravě, která do české země přicházela z Bavor. Hrady Krašov a Libštejn se ocitly v sevření Husitů, ti však nakonec od dobývání upustili, jelikož by si vyžádalo příliš mnoho času a sil. Osmdesátičlenná posádka hradu Libštejna pod velením Jana Šmokovského ze Žďáru a Jana Bukovského se bránila 7 týdnů. Bratři Kolovraté však zjistili, že se blíží pád, odjeli do Prahy ke knězi Prokopu Holému se kterým se umluvili a stali se členy podobojí, čímž zachránili své panství před jistou zhoubou. Hanuš se následně vydává s Husity v červnu roku 1431 k dobývání Plzně a v září Nitry.
Hanuš však husity zradil a dne 30. prosince 1437 se stal hejtmanem pražských měst a nepřítelem Jiřího z Poděbrad. Roku 1448 však jakožto hejtman tří měst pražských z Prahy utíká při jejím dobývání Jiřím z Poděbrad. Hanuš umřel roku 1450 na zámku Žebrák.
Hrad Krašov převzal Hanušův syn Hanuš II., který se stal duchovním poté co ovdověl. V roce 1469 byl zvolen proboštem pražské kapituly a administrátorem pražského arcibiskupství. Následoval syn Albrecht, který hrad roku 1485 prodal Jetřichovi Bezdružickému z Kolovrat.
Následovalo období, kdy hrad měnil své majitele. Jetřichův syn Jan totiž zahynul v roce 1526 v bitvě u Moháče a hrad tak připadl jeho nezletilému bratru Jindřichovi. Jindřich však vlastnil Buštěhrad a jeho poručníci roku 1529 prodávají hrad Krašov, městečko Kozojedy a vsi Milíčov, Březko, Třímany, Rakolusky, Borek a Bohy Mikulášovi Svitákovi z Landštejna. Po Mikulášovi přišel jeho synovec Vilém Sviták, který se však zadlužil a proto začal rozprodávat části statku. Nakonec však roku 1589 prodal i hrad Krašov s podhradím, dvůr Rohy, městečko Kozojedy, vsi Třímany, Bohy, Rakolusky a Borek Ferdinandovi Ronšperkovi z Držkovic. Ferdinand však musel z finančních důvodů panství postoupit Jeronýmovi Staršímu Hrobčickému z Hrobčic na Manětíně. V roce 1616 hrad od jeho následovníků koupila Helena Regina Příchovská, jejíž manžel byl stoupencem Habsburků. V roce 1631 pak hrad prodávají Janu Davidovi Boryňovi ze Lhoty.
Krašov již neplnil svou obrannou funkci a tak během tohoto střídání majitelů dospěl k renesanční přestavbě a změně v hospodářské středisko. Obranné prvky pomalu ustupovali do pozadí. Předhradí bylo vybaveno dvěma mlýny a technicky dokonalým systémem vodních kanálů a nádrží. Přibyly budovy jako pivovar a sladovna,hospoda, lázeň, kovárna, pila, sýpky, chlévy a ratejny. Za předhradím na západ byly zřízeny zahrady a chmelnice. Hrad samotný dostál také změn. Budovy byly modernizovány, přistavovaly se pavlače a nad hlavní palác bylo zdviženo druhé patro. Vznikly zde rozsáhlé sklepy a další budovy. Stará cisterna byla zasypána a na jejím místě vyrostla černá kuchyně. Rovina dvorů byla zvednuta a druhý dvůr upraven kamennými arkádami.
V době Jana Davida Boryni se krajem prohnala třicetiletá válka. Kralovicko bylo pustošeno dvěma pluky švédských vasalů, divokých Kumánů. Švédi se samozřejmě několikrát pokusili dobýt i hrad Krašov, který činil hojnou kořist. Krašov byl sice zbaven mnohých gotických opevnění, útokům Švédů však odolal. Hrad tedy nápor vydržel, předhradí však bylo vypleněno a do základů vypáleno.
V roce 1649 kupují zpustošené panství Jan Gref z Grefenburka a jeho zeť František Miseroni z Lisonu. Později se však stal Miseroni jediným majitelem. Jeho rod přišel do českých zemí v 16. století z Itálie a jeho předkem byl Diviš, rytec drahých kamenů a správce císařské klenotnice císaře Rudolfa II., kterým se stal i František. V roce 1608 byli Miseronové povýšeni do šlechtického rodu.
Na hradě začalo bezohledné vydírání poddaných. Hrad i celé podhradí sloužily k jedinému účelu, zvětšit zisky a bohatství jeho pánů. Zámecké dvory byly vydlážděny říčními valouny. K této práci bylo využíváno poddaných, kteří byly odsouzeni k nuceným pracem po potlačeném selském povstání, které v druhé polovině sedmnáctého století vedl rychtář Radim ze Dřevce.
Sedlákům František ukládal těžké roboty a nakonec zemřel pod ranou lednického kováře, jehož manželku znásilnil.
Miseronův syn Norbert Adolf, který se stal po otcově smrti majitelem hradu, však nebyl o mnoho lepší. Podle dobových kronik to byl opilec a výtržník, který nedodržoval zákony. Soudil se se svými sousedy o pozemky. K soudu hnal dokonce i opata plaského kláštera, spor však prohrál. Miseroni údajně dokonce několikrát usiloval o opatovu smrt.Stejně jako jeho otec, i Norbert zahynul na zranění způsobená rukou svých poddaných, kteří hájili svá práva.
Od vdovy po Norbertovi pak hrad roku 1678 koupil opat plaského kláštera Benedikt Engelken. Hrad koupil s celým panstvím a spojil je s ostatními klášterními statky. Hrad samotný však nebyl až do roku 1701 obýván. V tomto roce se z dříve obranného hradu a pevnosti tak vzniklo letní sídlo mnichů cisterciáků, používané pro zotavení po celoroční řeholi. Pořádali zde hony, veliké slavnosti a jiné kratochvíle, na které zvali faráře, rychtáře a vybrané sedláky z okolí. Pro tyto účely byl hrad znovu upraven, tentokrát ve stylu baroka a rokoka, zejména interiéry. Vyrostli zde dvě kaple, jedna zasvěcená sv. Ludmile a druhé sv. Evženii. Komnaty se rozdělily na mnišské cely. Byla dokonce zbudována nová, pohodlnější brána.
Největší zvrat v historii hradu nastal roku 1785. Tohoto roku zrušil císař Josef II. cisterciácký klášter v Plasích. Veškerý majetek připadl Náboženské matici království českého. Hrad byl ponechán svému osudu a začal rychle pustnout. Při opravě dvora Rohy dal dokonce fond lámat kámen právě z hradu.
Později císařský kancléř kníže Klement Lothar Metternich - Winneburg hrad s panstvím koupil. Na Plasku a Kralovicku obnovil polní hospodářství. Do jeho záměrů bohužel pustý hrad nijak nezapadal, viděl jej však jako užitečný zdroj kamení. Hrad byl naložen výbušninou a odpálen, kamení z něj vytěžené se použilo pro obnovu dvora Rohy a na prodej ostatním sedlákům. Kamenné části konzol a portálů, ostění oken a schody i oblouky arkád je možno spatřit v některých selských sklepech, chlévech a stodolách v okolních vesnicích.
Statek Rohy, na jehož stavbu byl použit kámen z hradu Krašova, je v dezolátním stavu, naprosto neudržován.
Hrad byl kompletně vyrabován a jeho vybavení bylo rozneseno do všech stran.
4. Modlivý důl
Modlivý důl je asi 1 km dlouhé romantické skalnaté údolí, hluboce zaříznuté do pískovcových skal pod Slavíčkem a Tisovým vrchem na severovýchodním okraji Svojkova.
Skalnatá rokle se původně nazývala Smolný důl (Pechgraben), protože zdejší uhlíři měli vedle milířů i smolné pece, v nichž vařili kolomaz. Teprve později zde vzniklo poutní místo, o jehož původu se vyprávěly různé pověsti. Podle jedné z nich tu dobrovolně zemřeli rytíř Jaroslav ze Svojkova s dcerou sládka z Velenic, kteří se velmi milovali, ale rytířovi rodiče jim jejich lásku nepřáli. Jiná pověst vypráví, že tu jeden selský chlapec zabil svého soka v lásce.
První obrázek, znázorňující loučení Panny Marie s Ježíšem, tu prý na strom pověsil roku 1704 jistý dělník Melzer, pracující jako pomocník ve svojkovském pivovaru, aby zaplašil prokletí ponurého místa. Vrchnost pak nechala hustý les trochu prosvětlit a u obrázku se začali zastavovat pocestní. Časem se rozšířily zprávy o zázračně vyslyšených modlitbách a když zde došla v roce 1772 vyslyšení svých proseb svobodná paní von Czerwelli ze Svojkova, dala z vděčnosti zřídit dřevěnou kapličku, do níž byl Melzerův obrázek přenesen. Počet návštěvníků ale stále rostl a z okolí sem mířila i celá procesí. Koncem 18. století byla proto dřevěná kaplička snesena a hraběnka Alžběta Kinská nechala vytesat novou kapli do skalní stěny. Vytvořil ji svojkovský zedník Josef Sacher.
Sloupský farář a vrchnost ale poutě do Modlivého dolu odmítali jako modlářství a nechávali odtud proto odstraňovat svaté obrázky i tabulky s poděkováním za vyslyšené prosby. V září 1806 dokonce biskupská konzistoř v Litoměřicích nařídila, aby z kaple byly odstraněny sochy Ježíše a Panny Marie. Vzápětí ale obě sochy z kaple zmizely a teprve po několika měsících byly nalezeny ukryté v jedné z odlehlých roklí. Odtud pak byly slavnostně přeneseny do Sloupu a 26. července 1807 vystaveny v tamním kostele. Od té doby velké poutě ke skalní kapli ustaly a lidí sem přicházelo stále méně. K opětnému obnovení poutí do Modlivého dolu došlo až za epidemií cholery v letech 1832 a 1850, kdy sem směřovala prosebná procesí i z České Lípy.
V roce 1836 bylo průčelí kaple vyzdobeno gotickým portálem, který vytvořil sloupský sochař Antonín Wagner. Uvnitř kaple byl umístěn pozoruhodný milostný obraz Panny Marie od malířky Eugenie Hauptmann-Sommerové a na stromech kolem kaple visely svaté obrázky. Náboženský kult se zde od počátku silně prolínal s divokou krásou romantického údolí. Postoj církve ke zdejším poutím se ale změnil teprve koncem 19. století, kdy byla kaple zasvěcena Panně Marii Lourdské, a její vnitřek byl roku 1903 upraven na lourdskou jeskyni. I potom sem směřovala procesí z širokého okolí a modlit se sem chodil i bývalý císař Ferdinand V. při svých projížďkách ze zámku v nedalekých Zákupech.
Podél cesty ze Svojkova byla ke kapli upravena křížová cesta a dále k východu vedlo dlouhé schodiště k oratoriu na konci rokle. Byl to uměle vytesaný skalní výklenek s pískovcovou plastikou Ukřižování od sloupského sochaře Josefa Maxe staršího.
Po 2. světové válce bylo poutní místo z větší části zničeno, takže dodnes zůstala zachována jen skalní kaple a prázdný výklenek oratoře.
Upravená cesta do údolí vede od bývalého panského hostince ve Svojkově. Na prostranství za posledními domky obce stojí dřevěný kříž, u něhož kdysi začínala křížová cesta, a kde také odbočuje boční strž se stezkou k vrcholkům Svojkovských skal. Hlavní cesta pokračuje do zalesněné doliny se strmými svahy, na jejímž začátku je pod nevelkou skalkou u cesty upravená tůňka s vodou, zvaná Pramen u Strážce. Dále se údolí postupně zužuje a přechází v rokli, sevřenou po stranách strmými pískovcovými skalami. Je mezi nimi i několik horolezeckých věží, které se nazývají Novoborská věž, Přeskoková, Strážce Modlivého dolu, Houbová věž a Žofie. V nejužším místě rokle se po několika schodech vstupuje do nevelkého skalního kotle s lavičkami, na jehož jižní straně je skalní blok s vytesanou kaplí. Kaple má hlavní prostoru s oltářem a dvě postranní komory. Na oltáři je socha Panny Marie, vysvěcená v srpnu 2001, která nahradila ukradenou původní sochu. Od kaple vystupuje značená cesta strmou boční strží do sedla mezi Slavíčkem a Tisovým vrchem, zatímco dále k východu pokračuje lesní stezka k prázdnému výklenku bývalé oratoře na konci rokle. Od něj je možné vystoupit již mimo cesty na jih ke skalnatému návrší, kde je vytesaná malá komůrka s okénkem. Podobná místnost je i u značené cesty nad severním okrajem Modlivého dolu. Rozhledu z temene návrší brání vzrostlé stromy, ale pěkné výhledy do okolní krajiny jsou z vrcholků níže vystupujících Svojkovských skal.
Kam a jak jedeme?
Přestože jsme prochodili a shlédli spoustu zajímavých míst, domníváme se, že existuje místo, které nemá příliš mnoho konkurentů, co se své kategorie týče. Hovořit budeme o Modlivém dolu, který se nachází zhruba sedm kilometrů na západ od České Lípy nedaleko obce Svojkov. Budeme – li nejprve hovořit o krajině, ve které se Modlivý důl nachází, je nutno říci, že jsme v kraji pískovcových skal, o jejichž kráse není příliš známo a nutno říci, že ani lidé žijící nedaleko často nikdy nepoznali jejich kouzlo.
Za čím jedeme?
Samotný Modlivý důl přestavuje zhruba 1 km dlouhé údolí mezi Slavíčkem a Tisovým vrchem, uprostřed něhož se nachází Lourdská kaple se sochou pany Marie. Zajímavostí této kaple je skutečnost, že se zde každým rokem vždy 1. května koná mše svatá k zahájení mariánského měsíce. Nejinak tomu bude i letos, kdy bude poutní mši celebrovat biskup Jan Baxant. V minulosti navštívili toto poutní místo i některé významné osobnosti, za všechny lze jmenovat císaře Ferdinanda V., který se sem rád vracel ze svého letního sídla v nedalekých Zákupech.
Jak se sem dostanete:
Chceme-li se do Modlivého dolu osobně podívat, pak doporučujeme zaparkovat automobil u restaurace Svojkov a odsud se můžeme vypravit po červené turistické značce. Uvedená kaple je od restaurace vzdálená zhruba 500 metrů.
Pro neautomobilisty doporučujeme dojet autobusem do Sloupu v Čechách (z České Lípy a Nového Boru jezdí zhruba každou hodinu) a odsud vyrazit po červené značce. Cesta je sice poměrně náročná, protože musíte překonat zhruba 250 metrové převýšení, na druhou stranu po cestě můžete navštívit skalní divadlo, popř. místní rozhlednu.
5. Oybin
Romantická zřícenina hradu a kláštera Oybin je asi největší turistickou atrakcí Žitavských hor a jednou z nejvýznamnějších památek Horní Lužice. Stojí na temeni mohutné pískovcové stolové hory (514 m), vystupující asi 120 m nad severním okrajem letoviska Kurort Oybin. Hrad vznikl asi ve 13. století jako strážní stanoviště u významné zemské stezky, spojující Čechy s Lužicí, ale hradní skála i okolní krajina byly osídleny už dávno předtím.
Nejstarší prokázané osídlení je z doby bronzové, pravděpodobně z 11. století před naším letopočtem. V té době asi také vzniklo první opevnění kopce, které dokládají mimo jiné i nálezy několika forem k odlévání bronzových výrobků - seker, prstenů a hrotů šípů. V údolí Hausgrund na severní straně skalního suku byl tehdy ochranný val, uzavírající výstup na kopec. Od 6. století před naším letopočtem byl zřejmě kopec i s okolím neobydlený a znovu byl lidmi využíván teprve v 11.-12. století, jak o tom svědčí nálezy slovanských střepů. Z období slovanského osídlení pochází také jméno hradu, jehož nejstarší dochovaná forma z roku 1290 je Moibin - místo Mojbovo. K jeho změně na Oybin došlo v souvislosti s pozdějším německým osídlením.
Johann von Guben, žitavský městský písař z poloviny 14. století, uvádí jako zakladatele hradu Chvala z Lipé, který skálu podle pověsti objevil v roce 1256 při lovu medvědů. Jisté je, že Žitavsko patřilo od prvních desetiletí 13. století pánům ze Zittau a z Lipé z českého šlechtického rodu Ronovců. V severní části vrchu tehdy existovalo malé opevnění, jehož hlavní stavbou byla zřejmě dřevěná nebo hrázděná věž. Jihozápadní část hory byla již v té době chráněna předsunutým opevněním a později byl na kopci vystavěn takzvaný Lipský hrad (Leipaburg), který je dnes nejstarší dochovanou stavbou. V letech 1311-1319 hrad rozšířil Jindřich z Lipé, který jej dostal od Jindřicha VII. jako říšské léno za zásluhy při volbě Jana Lucemburského za českého krále. Roku 1319 dal Jan Lucemburský hrad s celým Žitavskem do zástavy slezskému vévodovi Jindřichu Javorskému, po jehož smrti v roce 1346 Žitavsko opět připadlo českému králi, kterým se stal Janův syn Karel IV.
Nový majitel začal s přestavbou hradu tak, aby lépe odpovídal tehdejším představám o kráse a reprezentativnosti. První stavbou, vystavěnou v tomto duchu, byl v roce 1364 císařský palác. V roce 1369 založil Karel IV. na Oybinu klášter Celestýnů, který podléhal řádovému klášteru v italské Sulmoně. Klášter využil především císařský palác a přilehlé budovy směrem ke kostelu, zatímco opevnění, úřední dům a obytná věž zůstaly součástí královského hradu. Během 15 let byl postaven nový klášterní kostel, který nese charakteristické znaky pražské chrámové stavební školy Petra Parléře. Po dokončení jej 6. listopadu 1384 vysvětil k poctě Svatého Ducha, Panny Marie, sv. Václava a sv. Celestýna pražský arcibiskup Jan z Jenštejna.
Při volbě nového českého krále roku 1420 se Žitava i ostatní hornolužická města postavila za Zikmunda Lucemburského, čímž si znepřátelila husity. Ti podnikli do Lužice několik tažení, při nichž zpustošili Žitavu i přilehlé okolí, ale hrad s klášterem zůstaly ušetřeny. Bezpečná poloha kláštera byla také již roku 1421 využita k uložení tří zapečetěných schránek s relikviemi, odvezených před husity z pražské katedrály. Ještě 28. září 1429 se husité pokusili na Oybin zaútočit, ale nedobyli ho.
V poslední čtvrtině 15. století byla zahájena přestavba kláštera, na níž se podílel zhořelecký městský stavitel Konrad Pflüger. Stavební práce se táhly nejméně do roku 1520. V císařském paláci byly vybudovány nové klenby, na několika místech byla vestavěna nová okenní ostění a ve skále na jižní straně kostela byl vytesán ochoz. Tím ale rozkvět kláštera skončil, protože pod vlivem reformace do něj už další mniši nevstupovali. V září 1555 zemřel poslední Převor Christoph Uthmann a v klášteře pak zůstal jen jediný mnich Gottschalck. V následujícím roce Oybin navštívil Petrus Canisius, aby zde zvážil zřízení jezuitského kláštera. Správu oybinského majetku ale získala do zástavy Žitava a dlouhodobé spory nakonec vedly Jezuity k tomu, že roku 1562 z Oybinu odešli.
V roce 1574 hrad s klášterem i přilehlými pozemky koupila Žitava, ale nového využití se hrad už nedočkal. Za velké bouře 24. března 1577 byl zapálen bleskem a téměř celý areál byl požárem do základů zničen. K jeho obnovení už nedošlo a zříceniny pomalu chátraly. Ke zkáze přispělo 14. května 1681 zřícení velké skály, která s sebou strhla celou hradní věž a zavalila nádvoří i několik domů v obci pod hradem. Další škody vznikly při pozdější těžbě kamene ve spodní části hradu.
Až téměř do konce 18. století byl hrad zarůstající ruinou a teprve v období romantismu byly jeho trosky znovu odhaleny. Zvláštní zásluhu na tom měli malíři Caspar David Friedrich a Carl Gustav Carus, kteří svými díly vzbudili zájem dalších umělců i veřejnosti. Díky tomu byly již v roce 1829 zříceniny zpřístupněny turistům a v roce 1883 zde Alfred Moschkau vytvořil muzeum. V pozdějších dobách ale hrad nebyl příliš udržován a jen obtížně se dařilo zastavit další hroucení zdí. V roce 1990 byl stav už tak vážný, že hrozilo uzavření celého hradu. Teprve potom byly zahájeny rozsáhlé opravy, které trvaly několik let. V jejich průběhu byly zrestaurovány hradní věže, kostel, zdivo císařského paláce a nově upraveno muzeum.
Přístup ke hradu vedl původně po východním úbočí Schuppenbergu a po mostě přes rokli Ritterschlucht. Na plošině těsně pod hradem bylo opevněné předhradí s postranním východem do Hausgrundu, kde ležely klášterní rybníky.
Samotný hrad byl od předhradí oddělen dnes již neexistující branou, jejíž polohu prozrazují jen hluboké záseky ve skále. O kousek dál je další brána s padacím mostem, kterou se dnes vstupuje do hradního areálu. Za touto branou stávaly hospodářské budovy se stájemi a v ohybu cesty se dochovaly zbytky obvodových zdí takzvané krejčovské světničky a čeledníku, do nichž je dnes vestavěna moderní správní budova s pokladnou. Za ní stoupají do hradu Jezdecké schody, po jejichž pravé straně je malá cisterna s vytesanými kanálky ke svádění dešťové vody. V hradbě nad Jezdeckými schody je další věžová brána s nepravidelným půdorysem, pocházející ze 13. nebo z počátku 14. století, kterou se vchází na hradní nádvoří.
Na levé straně nádvoří jsou zbytky zdí úředního domu, který pravděpodobně sloužil správě kláštera. V jeho severním křídle bývala také kuchyně a další hospodářské místnosti. Ze sousední budovy se dochoval už jen sklep, spojený později s přilehlou obytnou věží. Před hradbu je zde vysunutá půlkruhová věž, pod kterou je ve skále šachta, sloužící asi jako cisterna.
Na západním konci hradu stojí čtvercová obytná věž pánů ze Zittau, označovaná také jako "Leipaburg", která je nejstarší existující hradní budovou. Zazděné gotické okno na západní straně naznačuje, že dvě dolní poschodí věže mohla být za Karla IV. využívána jako kaple. Dnes je zde hradní muzeum, založené roku 1883 Alfredem Moschkauem. Vchod do věže je ale novodobý, protože původní přístup vedl zvenku přes dnes již neexistující horní patro. Na severovýchodě přiléhá k obytné věži budova s přibližně trojúhelníkovým půdorysem. V jejím prvním patře byl reprezentační sál, který zasahoval i do západního křídla císařského paláce.
Zřícenina císařského paláce je jednou z nejpůsobivějších staveb hradu. Její zdi se zvedají přímo nad údolím Hausgrund a dosahují až do výše druhého poschodí. Stavba má jen prostá okna, ale ve druhém patře najdeme i jedno pozdně gotické okenní ostění s draperiovým obloukem. Po založení kláštera mniši využívali císařský palác jako refektář. Při opravách hradu byly ve sklepení nalezeny zbytky kachlů dokládající, že v jedné z místností nad sklepem stála nádherná kachlová kamna z 1. poloviny 16. století. Ve východní části sklepa byl na čtvercovém trámovém rámu nad skalní puklinou upraven záchod. Jižně od císařského paláce byly objeveny dvě malé místnosti, z nichž jedna sloužila jako pec vzduchového vytápění.
Mezi císařským palácem a klášterním kostelem byly ještě další budovy, z nichž se zachovaly jen nepatrné zbytky. Nejstarší z nich, využívaná později jako márnice, překlenula skalní puklinu se zbytky starších hradních zdí. Ve stěně vedle márnice je nádherné gotické okno z konce 15. století, kterému se říká "Knihovní okno".
Úchvatným dojmem působí zřícenina klášterního kostela ze 2. poloviny 14. století, jehož podlaha je o patro výše, než nádvoří. Jednolodní stavba bez střechy má jižní stěnu částečně vytesanou z pískovcové skály a zvnějšku ji obchází ještě tesaný ochoz, pocházející ze 16. století. K severovýchodní straně kostela je přistavěná svatováclavská kaple, využívaná jako sakristie, a pod ní je klenutá místnost bez oken, která snad kdysi sloužila jako pokladnice. Podél severní strany kostela prochází křížová chodba, tvořící jediné spojení hradu se zadní části skalního masivu. V patře nad křížovou chodbou se nachází tři menší kaple. Pod podlahou kostelní lodi je místnost s valenou klenbou, která se někdy označuje jako hrobka, i když k tomuto účelu pravděpodobně nikdy nesloužila. Na jihozápadním nároží kostela je přistavěná věž, ve které bývaly zavěšené zvony, a dnes je odtud pěkný výhled na hrad i okolí.
Na prostranství před kostelem bývaly ještě další stavby, jejichž existenci dosvědčují drážky, vysekané ve skále a v kostelní zdi. Kolem ležící pískovcové bloky připomínají skalní řícení z roku 1681, při kterém měla být zničena i velká obranná věž, o jejíž existenci dnes bohužel nemáme žádné jednoznačné důkazy. V zákoutí mezi balvany stojí kamenný památník s bustou Christiana Augusta Pescheka (1760 - 1833).
Křížovou chodbou na severní straně kostela se dostaneme z areálu hradu do zadní části kopce, kam kdysi vedl most. Na zarovnané plošině vroubené skalami je pěkně upravený hřbitov, sloužící dodnes letovisku Oybin. Vznikl zřejmě jako pohřebiště mnichů po založení kláštera, ale nelze ani vyloučit, že tu byl již v dobách pánů z Lipé. Nejstarší dochovaný hrob Petera von Döbschitz je z roku 1550 a najdeme zde i náhrobek zakladatele hradního muzea Alfreda Moschkaua.
Z prostoru hřbitova se rozbíhají cesty do několika stran. Nové schodiště vede na vyvýšenou skalní plošinu jihovýchodně od kostela, která byla v souvislosti s rozšířením hradu za Karla IV. zajištěna dodnes patrnou hradbou s věžemi. O využití plošiny se už ale nedá nic bližšího zjistit, protože eroze skály všechny případné stopy zahladila.
Na ostrohu severně od hřbitova stojí vyhlídková restaurace, postavená ve švýcarském stylu roku 1854. Před budovou je upravená letní terasa a přilehlá skála nese erb pánů z Lipé a dvě velké kamenné desky se stručnou historií hradu. Po pravé straně cesty od hřbitova je také další cisterna na vodu. Za hostincem začíná vyhlídková stezka, vedoucí po východní a jižní straně skalního masivu až do vytesaného ochozu u kostela. Těsně před ním je skála, zvaná Panenský skok, kde se podle pověsti skokem ze skály zachránila nevinná dívka před zlým mnichem.
Další stezka vede ze hřbitova po tesaných schodech na vrcholovou plošinu kopce, na jejímž severním okraji snad stával původní hrádek ze 13. století. Dnes je tu malý domeček s kamerou obskurou, nabízející nevšední pohledy do okolní krajiny. Z nejvyššího místa kopce je pěkný výhled na městečko Oybin, vzdálenou Žitavu, vrch Töpfer, Hvozd a další kopce Žitavských hor.
Navíc jsme k tomuto výletu přidali ještě dvě další místa. Tedy několik historických a dalších informací k
- hradu/zámku Lemberk
- Panské Skále
LEMBERK
Zámek Lemberk leží v malebné podhorské krajině Lužických hor, téměř při samých severních hranicích našeho státu. K jeho vybudování byl zvolen strmý ostroh na jednom z krajních výběžků ještědského hřbetu - hora Krutina.
Zámek Lemberk je dnes výsledkem činnosti několika stavebně historických epoch: raně gotické, pozdně renesanční a raně barokní s úpravami z období klasicismu.
Původně středověký hrad, o kterém se historické prameny zmiňují již od 1.poloviny 13.století, byl jedním z prvních panských hradů na našem území. Na soutoku Panenského a Kněžického potoka, na středověké obchodní Žitavské cestě jej vybudoval Havel z rozvětveného severočeského rodu Markvarticů, jimž okolní kraj patřil již od konce 12.století. Název hradu pochází z původního erbovního znamení zakladatele, který měl ve svém znaku zlatou lvici na modrém poli. Hrad pojmenoval Löwenberg, jehož zkomolením se později vyvinul dnešní název Lemberk. Historické zprávy nám Havla Markvartice představují jako znamenitého rytíře 13.století, který působil jako důvěrník a rádce krále Václava I., později také jeho syna Přemysla Otakara II. Ačkoli byl šlechticem velmi významným, je dnes daleko známější osobností jeho manželka Paní Zdislava z Křižanova na Moravě.
Paní Zdislava pocházela z velmi významné a kultivované šlechtické rodiny. Její otec Přibyslav zastával úřad purkrabího na královském hradě Veveří a později v Brně. Matka Sibyla přišla do Čech ze Sicílie jako dvorní dáma princezny Kunhuty Štaufské, manželky krále Václava I.
Po sňatku s Havlem opouští Zdislava královský dvůr a následuje svého muže do nehostinných krajů v Podještědí, aby se natrvalo zapsala do jeho dějin. Po svém příchodu na hrad Lemberk proslula Paní Zdislava zejména svou pomocí chudýma uzdravováním nemocných. Sama byla matkou čtyř dětí - synů Havla, Jaroslava, Zdislava a dcery Markéty. Společně s manželem založili dominikánské kláštery v Jablonném a v Turnově. Svým životním postojem se výrazně odlišovala od žen své doby. V průběhu dalších staletí se stala předmětem posvátné úcty obyvatel kraje,na jehož zvelebení měla výrazný podíl. Zdislava je také chápána jako příkladná matka a manželka, která kromě zapojení do života společnosti plní i svou úlohu v rodině. Po své smrti v roce 1252 byla pohřbena na nejčestnější místo v kostele, který založila a na jehož místě dnes stojí velkolepý barokní chrám. Za své činy a zázraky uzdravení byla 21. května 1995 v Olomouci papežem Janem Pavlem II. svatořečena.
Z původního středověkého gotického hradu se do dnešních dnů dochovala pouze spodní část hlavní věže s gotickým oknem. Přesnou podobu a polohu středověkého hradu se přesně nepodařilo zjistit ani při archeologických průzkumech v letech 1970 - 1990, pravděpodobně se původní gotický palác nacházel na místě dnešního západního křídla, ve kterém je dodnes patrna gotická dispozice rozložení jednotlivých místností.
Markvarticům patřilo panství až do konce 14.století. Posledním majitelem z tohoto rodu byl Hašek z Lemberka, který doprovázel Karla IV. na jeho cestách do ciziny. Hašek zemřel za dramatických okolností, dostal do konfliktu se svým příbuzným Janem z Vartemberka, který hrad v roce 1398 oblehl a pravděpodobně i dobyl. Podle některých zpráv je Hašek společně se svou manželkou Maruškou pohřben v malé kapličce Nejsvětější trojice nedaleko zámku.
Ačkoli měl Hašek dceru Kateřinu, provdanou za Hynka Berku z Dubé, přechází po jeho smrti panství na Jarka ze Železnice, který se hlásil k Haškově příbuzenství. Už v roce 1401 však přešel hrad do vlastnictví Vartemberků, za nichž trpí průtahy husických vojsk. V roce 1427 byl hrad husity dobyt a zpustošen.
Rod Vartemberků vystřídal na Lemberku kolem roku 1430 slavný rod Berků z Dubé. Dědicové Jindřicha Berky z Dubé, švagra krále Jiřího z Poděbrad, jej v roce 1470 prodali Janovi z Elsnic, ale ani on panství dlouho neudržel. Po jeho smrti, někdy kolem roku 1515, střídá hrad rychle své majitele. Kryštofa z Talkenberka vystřídal Bartl Wiese, následoval ho Hanuš z Penciku a po něm Kryštof Rausendorf, jehož žena Markéta prodala v roce 1518 zpustlé panství Vilémovi z Illburka. Hrad postupně ztrácel svůj gotický vzhled.
Šestnácté století, počínaje vlastnictvím Viléma z Illburka, znamená pro panství Lemberk hospodářské zvelebení, související s celkovou přeměnou hospodářských poměrů v zemi. Šlechta byla z důvodu snížení kupní síly peněz nucena vracet se k hospodaření a zdrojem jejího nesmírného bohatství se v té době stává polní hospodářství, chov dobytka, rybníkářství a pivovarnictví. V roce 1521 pobýval na hradě i známý český kronikář, autor Kroniky české Václav Hájek z Libočan.
Roku 1550 zdědil panství Lemberk zeť Viléma z Illburka, Jindřich Kurcpach z Trachenberka. V době jeho držení dochází na lemberském panství k velkému rozkvětu. Jindřich Kurcpach osadil zpustlé vsi novými poddanými, založil a přikoupil vsi další a zřídil v nich nové mlýny, pily, hamry a pivovary. Svědčí o tom zachovaná kupní smlouva z roku 1581, kterou Jindřich Kurcpach z Trachenberka prodává lemberské panství Jindřichu Berkovi z Dubé. O Jindřichovi Kurcpachovi se obecně uvádí, že nechal hrad přestavět v renesančním slohu, nicméně prameny, které by tento údaj potvrzovaly, chybí. Pravdou zůstává, že na celém lemberském panství prováděl dosti rozsáhlé stavební práce a podle archeologického průzkumu i zámek Lemberk prodělával během druhé poloviny 16. století svou renesanční přestavbu po etapách.
Slohovými znaky patří první stavební renesanční etapa zámku do okruhu tzv. "české renesance" a shodně s vrcholným obdobím tohoto směru se i renesanční etapa zámku datuje až do 80.let 16.století. V roce 1581 se stává novám majitelem panství Jindřich Berka z Dubé, majitel sousedního jablonského panství. Renesanční západní křídlo zámku, ale ještě s gotickým uspořádáním místností, pochází zřejmě až z této doby. Schodištěm v přízemí se vstupovalo přímo do hlavního sálu v prvním patře. Po obou stranách hlavního sálu byly obytné místnosti, sloužící obvykle jako ložnice. Podle prvotních plánů měl být palác pouze jednopatrový, během stavby se však od těchto plánů upustilo.
K další renesanční přestavbě zámku došlo na počátku 17.století, kdy již celé panství patřilo Vratislavovi z Donína, majiteli sousedního grabštejnského panství. Renesanční palác byl zvýšen o druhé patro a dodatečně k němu byla přistavěna věž s vřetenovým schodištěm. Zbytky původního vnitřního schodiště se dnes nachází pod podlahou Bajkového sálu v prvním patře. Tato změna byla již projevem renesance saské, která se v severních Čechách uplatnila více než renesance česká, a byla záměrem vytvořit v prvním patře velký slavnostní sál s kazetovým stropem. Zároveň se stavbou tohoto paláce byla zabudována nová vstupní věž, která se postavila na místě dřívějšího gotického mostu. Zevně byly celé stavby pokryty psaníčkovým sgrafitem, které je dodnes ukryto pod barokní fasádou a dodnes patrno na západním křídle a vstupní věži. V této době byla i stará hlavní gotická věž zvýšena o dvě patra a ukončena galeriovým ochozem.
Za pánů z Donína, kolem roku 1610, byl v hlavním sále zhotoven malovaný dřevěný kazetový strop. Do dřevěných rámů bylo nasazeno 77 desek se zcela neobvyklým námětem zvířecích bajek. Předlohou k výzdobě stropu byly Ezopovy bajky a kniha Theátrum morum (Divadlo mravů) nizozemského rytce Jiljího Sadelera, vydána v Praze v roce 1608. Pod každou bajkou je krátký staroněmecký text, jenž vysvětluje její význam.
Po porážce českých stavů na Bílé hoře, která v Čechách znamenala vítězství katolicismu nad protestantstvím, dochází v Čechách ke konfiskacím majetků nekatolické šlechty. Zkonfiskované Lemberské panství, podobně jako většinu panství v severních Čechách, koupil v roce 1623 Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vrchní císařský vojenský velitel. Připojil jej ke svému vévodství frýdlandskému a zámek Lemberk uděloval v léno svým důstojníkům. V roce 1633 se jako leník uvázal v držení Lemberka Valdštejnův první důstojník Jan Rudolf Breda, který do Čech přišel v roce 1620 s vojskem kurfiřta bavorského a účastnil se bitvy na Bílé hoře. Po Valdštejnově násilné smrti v roce 1634 mu bylo panství dědičně ponecháno.
Po smrti Jana Rudolfa Bredy v roce 1660 se panství ujímá jeho syn Kryštof Rudolf Breda, který se rozhodl vybudovat ze zámku honosné sídlo, jenž by reprezentovalo jeho postavení u císařského dvora. V letech 1660 - 1680 přizval umělce a stavitele z Holandska a Itálie a nechal zámek přestavět do raně barokní podoby, která se v podstatě dochovala do současnosti. Návrh na přestavbu zámku s pravidelným nádvořím sevřeným ze všech stran zámeckými křídly vypracoval pravděpodobně ještě Valdštejnův architekt Niccola Sebregondi. Nad průjezdem do nádvoří vznikla honosná kaple Seslání Ducha svatého s bohatě štukovou výzdobou, nástropními obrazy Ježíše Krista a Panny Marie, velkým oltářem a sochami světic. Na protější straně nádvoří vzniklo křídlo severní, ve kterém byl vybudován nový reprezentativní sál přesahující dvě patra zámku se štukovou výzdobou a freskami s výjevy z třicetileté války. Nad krbem v tomto sále se nachází alianční znak Kryštofa Rudolfa Bredy a jeho manželky Benedikty z Ahlenfeldu. Tento reprezentativní sál spojil renesanční západní křídlo s nově vestavěným křídlem východním, pod kterým se nachází zámecká konírna spojená jezdeckými schody s průjezdem u brány. Východní křídlo bylo koncipováno jako hlavní komunikační a obytné centrum, v jehož středu bylo vybudováno široké schodiště. Na západě a severu byl zámek zabezpečen dvěma rozměrnými bastiony, obloženými tesanými kvádry. Z tohoto materiálu byla obložena i spodní část pláště hlavní věže, jejíž vrchol, stejně jako u malé schodišťové věže, byl opatřen cibulovou bání.
V původním západním renesančním křídle nechali Bredové upravit celé přízemí štukovou výzdobou. Byla upravena i tzv. Zdislavina světnička, ve které se podle pověsti Paní Zdislava oddávala modlitbám a asketickému životu. Z tohoto období pochází i Černá kuchyň s otevřeným ohništěm a v předzámčí malá ledárna k uchování zásob ledu. Zámek Lemberk dostal také novou fasádu, která byla v nádvoří bohatě zdobena štukovými prvky a reliéfy.
Ve stejné době byl poblíž zámku postaven Bredovský letohrádek se zahradou, která sloužila ke kratochvílím panstva. Cestu k němu dodnes lemují hrázděné chalupy, věznice, škola a sýpka na obilí. Na rozdíl od jiných zámků nebydlela většina služebnictva na zámku, ale v dřevěných chalupách v okolí. Pod kopcem stál hospodářský dvůr a pivovar.
Všechny tyto stavby byly velice nákladné a Kryštof Rudolf Breda si prostředky na jejich výstavbu opatřoval různými způsoby. Nechával prý dokonce stříhat ženám na svém panství vlasy a prodával je vlásenkářům. V roce 1680 se Lembersko, stejně i jiná místa v Čechách, připojilo k velkému nevolnickému povstání, které mělo centrum v sousedním frýdlantském panství. Povstání bylo nakonec vojensky potlačeno. V době rebelie zemřel v Praze Kryštof Rudolf Breda a panství pak spravovala jeho manželka Benedikta a její syn Hartvík Mikuláš.
V roce 1726 prodali Bredové celé panství včetně poplužního dvora a okrasné zahrady hraběti Filipovi Josefovi Gallasovi, majiteli panství libereckého a frýdlantského. Z této doby se dochovala řada hospodářských zpráv, které zachycují stavební práce na lemberském panství, v roce 1734 se například stavěla vodárenská věž. Na samotném zámku se výrazné stavební úpravy neprováděly, Lemberk se stal venkovským zámkem, na kterém se vrchnost zdržovala pouze příležitostně.
Hrabě Filip Josef Gallas byl nejvyšším dvorským sudím a nejvyšším hofmistrem království českého, který se těšil velké přízni u vídeňského dvora. Zemřel v roce 1757 jako poslední příslušník tohoto rodu a veškerý svůj majetek odkázal svému synovci Kristiánu Filipu z Clamu pod podmínkou, že ke svému erbu přijme také erb Gallasů a jméno si změní na Clam-Gallas.
V této době byl zámek velmi poničen. V roce 1757, na počátku sedmileté prusko-rakouské války, se bojovalo také v nedalekém Jablonném a roku 1758 byl v Bajkovém sále zámku Lemberk zřízen polní lazaret pro vojáky raněné v bitvě u Hochkirku (nedaleko Budyšína v SRN). V důsledku špatného zásobování a hlavně nedostatku léků zde zemřelo více jak 1000 mužů, kteří jsou pohřbeni v nedalekém lese a místo jejich věčného odpočinku dnes připomíná dřevěný kříž. Zámek byl po skončení této války dlouho neobyvatelný, dle dochovaných zpráv chyběly v zámku okna i dveře a Clam-Gallasové ho téměř až do poloviny 19.století opravovali.
Clam-Gallasové patřili k nejvýznamnější šlechtě Habsburských zemí. Kristián Filip Clam-Gallas vynikal jako podporovatel průmyslu, stavební činnosti a umění. Přátelil se s pražskou hudební rodinou Duškových a v jejich paláci v Praze koncertoval v roce 1796 i mladý Ludwig van Beethoven. Podporoval sklářské a textilní podnikání a začal s přeměnou starého dřevěného Liberce ve zděné průmyslové město. Přestože většinu trávil v Praze nebo na zámku Frýdlant, nechal postupně opravit zámek Lemberk poničený za sedmileté války. Zámek dostal klasicistní okna a dveře, v řadě pokojů byla vystavěna kamna a příliš velké pokoje byly předěleny na menší místnosti. Do celkové podoby zámku se nijak nezasahovalo, vzhled zámku ovlivnilo pouze zrušení padacích mostů a stavba nové vstupní brány s clam-gallasovským erbovním znamením. V roce 1775 zažilo panství opět povstání poddaných, kteří požadovali zrušení či snížení roboty. Během tohoto povstání byl lemberský zámek vyrabován.
V roce 1805 zemřel Kristián Filip Clam-Gallas a Lemberk zdědil jeho syn Kristián Kryštof, nejvyšší maršálek Království českého a předseda Společnosti vlasteneckých přátel umění. Byl proslulý svou štědrostí a zájmem o výtvarné umění i hudbu a velmi se zasloužil o výrazné zvelebení Lázní Libverda. Jeho manželka Josefína Karolína, vynikající zpěvačka a klavíristka, byla jednou z lásek Ludwiga van Beethovena, který pro ní složil několik svých skladeb.
Jejich syn Eduard Clam-Gallas se stal jedním z nejvýznamnějších rakouských generálů 19. století. Na polích válečných bojoval společně se svým přítelem maršálem Janem Josefem Václavem Radeckým z Radče. Oba společně bojovali v dramatickém roce 1848 a kryli ústup rakouského vojska z Milána. Eduard bojoval také na italských bojištích, za což byl odměněn řádem Marie Terezie. Postupně jej však štěstí opustilo a po několika prohraných bitvách byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k trestu smrti. Přestože byl nakonec uznán nevinným, vzdal se veřejného života a žil na svých statcích, zejména na zámku Frýdlant. Ačkoli byl vášnivým kuřákem, zemřel ve věku 86 let.
Posledním mužským potomkem rodu Clam-Gallasů byl Eduardův syn František, po jehož smrti v roce 1930 se o veškerý majetek rozdělilo jeho sedm dcer. František byl znám jako podporovatel kulturního a sportovního dění, byl členem mnoha spolků a měl porozumění pro rozvíjející se turistiku v Jizerských horách. Ochotně umožňoval budování turisticky značených cest a ubytoven ve svých rozsáhlých lesích. Za jeho patronace došlo k první velké rekonstrukci barokního chrámu v Hejnicích, kam byl po své smrti pochován.
Na sklonku 19.století došlo na zámku k některým drobnějším stavebním pracím, jednalo se především o pravidelnou opravu střešní krytiny a dále opravy štukatérské výzdoby stropů, sochařem Janem Dukátem z Jablonného, výmalbu místností obstarával Wenzel Porsche. Nákladnější zednické a tesařské práce se týkaly opravy zámecké věže, jejíž část se zřítila.
Také Bredovský letohrádek procházel po celé 18. a 19.století stavebními úpravami. Náročné byly především práce na vodním hospodářství. Prázdné prostranství za zdí Bredovského letohrádku daroval hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas obci k postavení školy, která byla dostavěna v roce 1796 a až do roku 1879 sloužila svému účelu. Počátkem 20.století nechali Clam-Gallasové opravit a doplnit sochařskou výzdobu v zahradě Bredovského letohrádku.
Stavební opravy či úpravy na panství Lemberk pak přerušila první světová válka. Když v roce 1918 vznikl samostatný Československý stát, byly veškeré šlechtické výsady zrušeny. Výlučné postavení šlechty ve společnosti, které spočívalo ve vlastnictví půdy, omezila pozemková reforma, která na Clam-Gallasovských statcích probíhala v letech 1919 až 1920. Znamenalo to zestátnění některých lesů či hospodářských dvorů a tím také ekonomické ztráty. Část nezestátněného velkostatku a samotný Lemberk zůstal v majetku Clam-Gallasů.
V roce 1920 se na zámku opět prováděly stavební práce, které zahrnovaly přivedení elektrického osvětlení, stavbu koupelny, prádelny a splachovacích záchodů, opravy komínů a podlah. Pro velmi špatný stav byla v roce 1927 na nádvoří zasypána zámecká studna.
Po smrti Františka získala zámek Lemberk jedna z jeho sedmi dcer Gabriella provdaná Auersperková, která jej vlastnila až do roku 1945. Princezna Gabriella byla palácovou dámou u vídeňského dvora, nositelkou Hvězdového řádu a členkou sdružení katolických šlechtičen, jejichž cílem byla náboženská a charitativní pomoc. Provdala se v roce 1914 za Adolfa prince Auersperga a sňatkem získala právo na oslovení princezna. Z Vídně se odstěhovala na rodné sídlo Auerspergů do St. Pölten v Rakousku. Společně s manželem, který byl důstojníkem rakousko-uherské armády a musel brzy po sňatku narukovat, jezdila Gabriella po frontě a pracovala jako dobrovolná ošetřující sestra. V roce 1923 náhle ovdověla a zůstala sama s šesti malými dětmi - Karlem Adolfem, Agathou Eleonorou, Marií Immakulate, Eleonorou Marií, Christianou Johanou a Franzem Weihardem. V té době začínala v Evropě hospodářská a ekonomická krize, v roce 1938 bylo pohraniční území tzv. Sudety podstoupeno Adolfu Hitlerovi a o rok později začala druhá světová válka. Zámek Lemberk byl pod nucenou správou nacistů a spravovalo jej památkové oddělení německé župní správy v Liberci. Během války pracoval na zámku Clam-Gallasovský kastelán Josef Porkertz. Po skončení druhé světové války v roce 1945 vstoupily v platnost dekrety prezidenta republiky, kterými byl majetek osob německé národnosti postaven pod národní správu. Lemberk byl zapečetěn Zajišťovací komisí, další fází dekretů mu byl zkonfiskován také zemědělský majetek a Gabriela se až do roku 1952 proti těmto dekretům odvolávala. Princezna Gabriela zemřela v roce 1979 ve Waidhofenu v Rakousku.
Od roku 1945 je zámek ve vlastnictví státu. V roce 1951 pražské Uměleckoprůmyslové muzeum zřídilo na zámku Muzeum bytové kultury, kde lemberské sbírky doplnily vlastními sbírkovými předměty. Většinu původního lemberského mobiliáře převzalo Uměleckoprůmyslové muzeum do svých sbírek a ponechalo jej na původním místě až do roku 1971, kdy došlo ke stavební havárii.
Do nádvoří zámku se zřítila část korunní římsy západního křídla. Z tohoto důvodu byl zámek dočasně uzavřen a byla provedena prohlídka objektu. Při této kontrole bylo zjištěno, že celková statika budov je narušena a většina dřevěných prvků je napadena dřevokaznou houbou. Bylo rozhodnuto zámek pro veřejnost uzavřít a provést generální rekonstrukci objektu.
V minulých letech musela být pro záchranu zámku Lemberk vykonána řada stavebních a restaurátorských prací. Okresní národní výbor a posléze Okresní úřad v České Lípě investoval pro záchranu zámku nemalé finanční částky. Celý komplex budov byl staticky zajištěn, provedena byla oprava hlavní věže, všechny krovy byly ošetřeny od dřevokazných škůdců. Vyměněna byla střešní krytina a opravena fasáda na nádvoří. Jednotlivé místnosti byly celkově opraveny a neopomnělo se ani na restaurátorské práce, které byly provedeny na většině štukových prvků a původním mobiliáři. Tyto opravy stále pokračují.
Pro veřejnost byl zámek částečně otevřen 11. července 1992 a v následujících letech se postupně zpřístupňovaly další nově opravené místnosti. Během stavební rekonstrukce byly předměty z původní instalace odvezeny Uměleckoprůmyslovým muzeem na jiné památkové objekty, proto nemohla být původní expozice zámku opět obnovena. Vrátila se jen malá část původního lemberského mobiliáře, jenž byl odvezen, takže bylo možno rekonstruovat zařízení interiérů s využitím alespoň některých původních předmětů. Snahou je zařídit zámek Lemberk tak, aby mobiliář slohově a významově přiblížil původní možný stav a respektoval architekturu místností.
V současné době je zámek Lemberk majetkem České republiky a jeho zřizovatelem je Národní památkový ústav.
Panská Skála
Národní přírodní památka Panská skála (německy: Herrnhausfelsen) je geologická lokalita, na které se nacházejí kamenné varhany vzniklé sloupcovitou odlučností čediče při tuhnutí magmatu, které bylo obnažené vlivem lidské těžební činnosti do současné podoby. Nachází se na katastru obce Prácheň, dnes součásti města Kamenický Šenov, které lokalitu využilo jako turistickou atrakci. Chráněné jsou svislé pěti až šestiboké sloupce, které některé dosahují délky až 12 metrů a jsou vedle sebe uspořádány jako píšťaly u kostelních varhan. Ve vzniklé depresi se vytvořilo jezírko. Rozloha chráněného území je 1,26 ha v nadmořské výšce 560 až 597 m n. m.
VznikVznik Panské skály je spojen s nárazem kontinentální africké litosférické desky do evropské, což vedlo ve druhohorách a třetihorách k alpinskému vrásnění a znovuaktivování vulkanismu v této krajině vlivem vzniku nových zlomů v kůře.Přes tyto zlomy mohlo opět proudit magma k povrchu. V oblasti Panské skály se vzhůru tlačilo zhruma před 30 miliony lety magma čedičového složení, které ale zůstalo v sopouchu či přívodním kanálu a nikdy se nedostalo na povrch. Uvězněné magma začalo velice pozvolna chladnout, čímž začala vznikat typická odlučnost, kterou je možné dnes pozorovat.
Současná podobaSoučasné podobě památky pomohl člověk svojí těžbou, když získáváním čediče odhalil svahy kopce na konci 18. století, ve kterém se tato sloupcová odlučnost objevovala. Následnou těžbou vytvářel současnou podobu skály. Vytěžený materiál byl vyvážen do zemí Beneluxu, kde se využíval pro stavbu přímořských hrází, jelikož čedič má značnou chemickou odolnost proti mořské vodě. V nejnižším patře starého lomu se dnes nachází malé jezírko.
Již na konci 19. století se začínají objevovat snahy lidí, např. českolipského Excursions Clubu na ochranu tohoto unikátního lomu. Ten roku 1878 poslal českému zemskému výboru žádost o ochranu skály. Je zachováno i znění odmítavé odpovědi podepsané nejvyšším zemským maršálkem Auerspergem Theummerem, zdůvodněné nedostatkem finančních prostředků.Až v roce 1895 bylo vydáno úřední rozhodnutí, které další těžbu v oblasti zakazovalo a útvar se stal nejstarší geologickou rezervací v Čechách. Tento první zákaz ale nebyl lidmi dodržován a v těžbě se i nadále pokračovalo.
V roce 1902 občanské Sdružení pro záchranu Panské skály založené v Děčíně pro ochranu lokality vykoupilo horní část lomu, čímž se zabránilo pokračování těžby na dobu několika let do šířky. Paníze sháněli pouličními sbírkami, pořádáním plesů, prodejem těžítek. Roku 1906 uzavřeli s majitelkou dolu dohodu, že za poplatek 300 Kč ročně jim pronajme na 6 let hlavní stěnu.
Oproti tomu se začalo těžit do hloubky, čímž vzniklo dnešní jezírko. Když se těžba zastavila po vykoupení dolu roku 1914, vzniklou těžební depresi rychle zaplnila dešťová voda. I přes zákazy se v následujících letech těžba ještě občas opakovala. V době II. světové války byl zpracován projekt, podle něhož se mělo těžit mimo hlavní stěnu do hloubky a až k silnici. Vytěžené sloupky mšly chránit ponorkovou základnu na severu Německa na ostrově Helgoland.
Definitivní zákaz se objevil až roku 1948 a rychle následovala i oficiální ochrana (v letech 1953 a 1963). Úředně byla Národní přírodní památka Panská skála vyhlášena Ministerstvem školství a národní osvěty MŠANO 18. září 1953. V soupisu vedeném ONV Česká Lípa byla 6. září 1963 vedena v kategorii CHPV, tj. chráněný přírodní výtvor na rozloze 1,26 ha, v katastrálním území Kamenického Šenova jako klasická ukázka sloupcovitého rozpadu čediče.
Nyní je ve správě CHKO České středohoří, v II. ochranné zóně. Občas se zde provádí čistění od náletových dřevin, údržba informačních tabulí a průchozí stezky.
Využití ve filmu - Existence památky byla zpopularizována pohádkovým filmem Pyšná princezna z roku 1952.Také při natáčení Francouzského filmu o kouzelníkovi Merlinovi v roce 2011. Město Kamenický Šenov získalo darem část kulis, které byly součástí kouzelného vchodu - v Panské skále.
6. Hrad Valdštejn
Valdštejn (Waldenstein), dnes již zřícenina hradu v okrese Semily blízko města Turnova, v oblasti Českého ráje, kdysi rodový hrad pánů z Valdštejna z 13. století. Byl jedním z nejstarších hradů v tomto kraji.
Historie
Zakladatel
Hrad postavila jedna z větví rodu Markvarticů asi v letech 1260 až 1280.[1] Byl to zřejmě Jaroslav z Hruštice či jeho syn Zdeněk a Valdštejn se pak stal jejich rodovým sídlem, podle něhož oni i jejich potomci používali predikát Páni z Valdštejna. Jsou označováni jako Valdštejnové.
Jaroslav z Hruštice (Hruštice byla tvrz u Turnova) zprvu používal jméno Jaroslav z Lemberka, protože byl příslušníkem rodiny Lemberků, třetím synem Havla z Lemberka. Havel z Lemberka pocházel z rodu Markvarticů, který získal v severních Čechách rozsáhlá území za pomoc Přemyslovcům. Matkou Jaroslava byla Zdislava z Lemberka, svatořečená v roce 1995.
Další vývoj
Valdštejnové zde zůstali 100 let. Je znám Zdeněk z Valdštejna, dvořan krále Jana Lucemburského, či Hynek z Valdštejna, který se se roku 1336 zúčastnil vojenské výpravy českého krále do Litvy. A Jan z Valdštejna byl věřitelem markraběte Karla, protože mu půjčil 1500 kop grošů. Karel se později stal králem Karlem IV..
Koncem 14. století sídlo získal rod Vartenberků, který patřil rovněž k rozrodu Markvarticů. S Jindřichem z Vartenberka se rozhodl vyřídit své účty husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, který na jaře 1424 přitáhl s vojskem k Turnovu, dobyl jej, vyvrátil tamní klášter a dobyl i Valdštejn. Pak jej svěřil panu z Valečova, svému příteli, který zde roku 1427 uvěznil na rok prince Zikmunda Korybutoviče, kandidáta českého trůnu. V roce 1431 byl na hradu další přívrženec husitů Rameš Rozvoda ze Stakor (pak z Hrádku).
V letech 1438 - 1439 se na hradu (i nedalekého sídla Kavčiny) usadily tlupy loupežníků a proto je oba v roce 1440 dobyla zemská hotovost. Střídání majitelů pokračovalo. Žili zde Šofové z Helfenburka a od roku 1514 Smiřičtí ze Smiřic. Kolem roku 1550 hrad při požáru lehl popelem.
Na sklonku 17. století se v zřícenině usadil poustevník Václav Holan Rovenský a začali sem docházet různí poutníci. Majitelé zdejšího panství Valdštejnové z let 1620-1821 a po nich i Aehrenthalové (vlastníci z let 1821-1945) ze zřícenin vybudovali romantické poutní místo.
Stavba
V roce 1713 vznikly kamenné schody, 1722 zde byla vybudována na prvním nádvoří kaple sv. Jana Nepomuckého a brzy poté i řada soch, roku 1817 kaplička sv. Jana Křtitele, roku 1836 vstupní brána za kamenným mostem, osazeným řadou soch.
Zajímavosti
• Hrad se německy nazýval Waldenstein, v českém překladu Lesní kámen
• Obraz světce v kapličce je možná jedinou existující podobiznou Karla Hynka Máchy. Autorem malby z roku 1836 je František Mašek.
• Zde skladatel Josef Bohuslav Foerster složil oratorium Sv. Václav a Pátou symfonii.[3]
Turistika
Návštěvu hradu Valdštejna je možné spojit s krásným výletem. Může být celodenní, půldenní, může to být jenom krátká hodinová vycházka do blízkého Skalního města. Popsané trasy lze podle času a vašich možností různě kombinovat.
Předpolím hradu prochází nejznámější tzv. Zlatá stezka Českého ráje značená červeně. V našem úseku vede z Turnova přes Hlavatici a Valdštejn na Hrubou Skálu a na Trosky.
Skalní rozhledna Hlavatice se nachází 1,5 km od hradu Valdštejna s výhledy na Turnov, Kozákov, Ještěd, Bezděz, Rálsko a kopce Českého středohoří.
Přímo od Valdštejna vede zelená značka přes parkoviště do Turnova.
Od Valdštejna po žluté značce (4 km) dojdeme na hrad Chlum zvaný též Kozlov.
Ve skalním labyrintu se zachovaly vytesané světničky a zásobnice. Pozorný návštěvník může najít i středověké galantní vyznání „Na tom svietě žádná jina“ . Areál nemusel být hradem, ale útočištěm lidí v neklidných dobách.
Pohodlná cesta, vhodná s malou obměnou (neodbočíte na úzkou stezku) i pro kočárky nás dovede kolem skalních útvarů Majáku a Čertovy ruky do Sedmihorek (3 km).
Nejznámější procházka Zlatou stezkou po červené značce ke Hrubé Skále vede po hřebenové lesní cestě. Následuje popis trasy se všemi odbočkami:
Pět set metrů od hradu najdeme odbočku po modré na Janovu vyhlídku (0,5 km) a dále do Semihorek (3 km). Náročná stezka vede přímo středem Skalního města.
Po osmi stech metrech od hradu odbočuje modrá značka ke Kopicovu statku (800 m). Významná lidová architektura s galerií lidových skalních reliéfů Vás jistě okouzlí.
O tři sta metrů dál ( 1.200 m od hradu) se od červené značky odděluje také zelená, která vede k Věžickému rybníku (7 km) a na hrad Kost (13 km). Po zelené jen krátkou odbočkou dojdeme na půvabnou lesní planinu s kapličkou a starodávnou hájovnou, jedinými pozůstatky zaniklé vsi Radče.
Ve vzdálenosti tisíc tři sta metrů od hradu odbočíme k nádherné vyhlídce U Lvíčka. Kolem sebe máme Skalní město jako na dlani a přímo pod sebou zajímavý skaní útvar Dominstein.
O čtyři sta metrů dál (1.700 m od hradu) najdeme známou vyhlídku na Kapelu.
Po dvou kilometrech od hradu dojdeme k myslivně a Arboretu Na Bukovině, které je známé zejména svými skupinami obrovských severoamerických jedlí.
Projdeme arboretem a po chvíli jsme u Adamova lože. Krátce se věnujeme tomu místu. Odbočit ovšem můžeme po žluté značce (0,5 km) na Mariánskou vyhlídku. Přes blízké Dračí skály odtud vidíme zámek Hrubou Skálu a v pozadí hrad Trosky.
Žlutá stezka dále vede k Symbolickému hřbitůvku horolezců a dál směrem k Sedmihorkám.
Červená značka nás dovede kolem předsunuté skalní pevnůstky Prachovny k zámku Hrubá Skála (3.200 m od hradu Valdštejna).
Zámek slouží jako hotel, prohlédnout si můžete obě nádvoří, vystoupit na zámeckou věž a nahlédnout do kostela sv. Josefa.
Dále po červené lze dojít až na hrad Trosky (9,5 km od Valdštejna)
Oblíbená je také zeleně značená stezka, která vede z Hrubé Skály Myší dírou a Zámeckou roklí kolem Dračích skal do Sedmihorek (1,5 km z Hrubé Skály).
Zatímco Zlatá stezka nabízí návštěvníkům báječné výhledy na Skalní město shora, všechny tři cesty, modrá přes Janovu vyhlídku, žlutá přes Mariánskou vyhlídku a zelená procházejí přímo Skalním městem do roviny u Sedmihorek.
Odtud po žluté a dál lesní silničkou se dostanete zase zpět k parkovišti pod hradem Valdštejnem.
7. Děčínský Sněžník
Termín výletu je zatím naplánován na 15.září 2012
Lokalita: Labské Pískovce
Vzdálenost od Prahy: 95 km
Jen pár kilometrů od Děčína v panenské krajině Labských pískovců se nachází nejvyšší stolová hora u nás - Děčínský Sněžník. Na jejím vrcholu v nadmořské výšce 723 metrů byla v roce 1864 postavena jedna z nejstarších rozhleden na našem území s nádherným kruhovým výhledem.
Po vystoupání 153 schodů na 33 metrů vysokou kamennou rozhlednu se vám naskytne jeden z nejkrásnějších výhledů v Čechách. Spatřit lze odsud Labské pískovce, Českosaské Švýcarsko, České středohoří s Milešovkou, Lužické hory, hřebeny Krušných hor či údolí Labe s četnými stolovými horami v Německu. Za perfektní viditelnosti lze dohlédnout přes Ještěd dokonce až k Jizerským horám.
Rozhlednu nechal vystavět hrabě František Thun podle plánů drážďanského architekta Hänela a tak také patří mezi nejhezčí rozhledny u nás. Původně však nemělo jít o rozhlednu, ale o věž určenou pro geografická měření. O věž se však hned začali zajímat turisté a tak hrabě najal strážného, který je za poplatek pouštěl nahoru. V 70.letech minulého století rozhledna zchátrala a musela být uzavřena. Až v roce 1992 se dočkala rekonstrukce a znovuotevření.
Nejkratší cesta na vrchol vede z křižovatky před obcí Sněžník, odkud jsou to necelé 2 km vydatného stoupání po červené turistické značce. Auto můžete nechat přímo tady na placeném parkovišti u hotelu Hřebenová bouda, a nebo zaparkovat asi o kilometr dál v obci Sněžník.
Červená turistická značka nejprve vede po pohodlné asfaltce. Přibližně po 700 metrech však odbočí vpravo do březového lesa a povede vás po nádherné kamenité stezce lemované balvany až na vrchol. Jakmile vystoupáte na Sněžník, naskytne se vám nádherný pohled z okrajů pískovcových skal, po kterých po cca 150 metrech dojdete až k rozhledně.
Nazpátek se rozhodně nevydávejte po stejné cestě jako jste přišli, ale naopak jděte po asfaltce vedoucí od rozhledny. Cesta je nejen pohodlnější, ale hlavně vás zavede na další nádherná místa Děčínského Sněžníku v okolí Drážďanské vyhlídky. Zde se vám otevře působivý pohled do hlubokých lesů pod Sněžníkem a zároveň na stolové hory Saského Švýcarska. Pokud se od vyhlídky vydáte vpravo po vyšlapané pěšince, můžete obdivovat nádhernou panenskou přírodu, která většině návštěvníků rozhledny zůstane utajena. Právě odsud je také většina snímků ve fotogalerii.
8. Hrad Grabštejn
Hrad a zámek Grabštejn stojí na strmém ostrohu nedaleko údolí řeky Lužické Nisy v místech, kde tok řeky opouští hornatou krajinu severočeského pohraničí a poté i Čechy.
O tom, kdy byl původní hrad Grafenštejn založen, dodnes nepanuje mezi historiky shoda. Jisté však je, že se zde ve 2. polovině 13. století, v době vlády Přemysla Otakara II, objevují purkrabí z Donína, pánové na Grafenštejně.
Dominantou nově vystavěného hradu i širokého okolí se stala vysoká a mohutná okrouhlá útočištná věž, která se v průběhu věků dočkala celé řady přestaveb. Dnes je snížena a opatřena historizující helmicí. Věž je nejvýznamější památkou na nejstarší fázi stavebních dějin Grabštejna.
Panství a hrad na strategickém místě v pomezí Čech a Lužice pak byly zejména v 15. století dějištěm řady válečných střetů. Pravděpodobně z této doby je i linie opevnění s flankovacími věžicemi, dnes částečně zachované v hmotě jižního křídla. Opevnění bylo pravděpodobně velmi pevné, neboť odolalo i soustředěnému několikatýdennímu náporu spojených vojsk lužického Šestiměstí a několika severočeských pánů.
Donínové se zde udrželi až do poloviny 16.století, kdy hrad museli pro dluhy a spoluvlastnické potíže prodat.
Nový majitel, zemský rada a místokancléř dr. Jiří Mehl ze Střelic, starý gotický hrad velkolepě přestavěl. Na místě původního hradu tak vzniklo reprezentační renesanční sídlo. Zcela změnila podobu i původní kaple sv. Barbory, dnes řazená mezi nejpůsobivější renesanční prostory českého venkova. Kaple je manýristickým klenotem Čech se stěnami zcela pokrytými vzácnými malbami a s unikátními renesančními lavicemi - stallami. Podobu, kterou kterou Grabštejn získal za Mehla, nesetřelo ani několik dalších přestaveb a oprav.
Z díla, které Mehl vybudoval, se však dlouho netěšil. V roce 1586 byl donucen hrad a zámek prodat. Novým vlastníkem se stává Mehlův přítel, Ferdinand Hoffmann z Grünenbühlu.
Během třicetileté války hrad krátký čas patřil také Albrechtovi z Valdštejna a na samém sklonku války se zde na několik let zabydlela švédská posádka, která drancovala okolí. Poté zámek získali Trauttmannsdorfové, kteří přes svůj značný vliv nedokázali zvrátit rozhodnutí o zboření opevnění. Na přímý rozkaz císaře se tak stalo po roce 1655, aby byl snížen vojenský význam hradu.
V roce 1704 získali Grabštejn i s panstvím Gallasové, aby jej připojili ke svým severočeským državám se střediskem ve Frýdlantu. Několika přestavbami dolního předhradí získal novou podobu i dnešní Nový zámek.
Později, za Clam-Gallasů, zažil Grabštejn nový rozkvět. Uměnímilovní majitelé zvelebovali jednak zámek, ale také rozšiřovali sbírky a upravovali park. Clam-Gallasové prosluli jednak jako podporovatelé výtvarného umění, ale přátelili se také s předními hudebníky té doby.
Později, za Clam-Gallasů, zažil Grabštejn nový rozkvět. Uměnímilovní majitelé zvelebovali jednak zámek, ale také rozšiřovali sbírky a upravovali park. Clam-Gallasové prosluli jednak jako podporovatelé výtvarného umění, ale přátelili se také s předními hudebníky té doby.
Ve druhé polovině 20. století zde sídlila armáda a poté hrad pustl. Vypadalo to, že se z něj stane zřícenina. Od 90. let zde ale začala probíhat rekonstrukce, která se snaží být k památce co nejšetrnější a zachovává v co největší míře její autenticitu.
9. Mikulášský výstup na horu Říp
Tento výlet bude letošní poslední. Jelikož ne všichni příslušnici našich klanů byli na Řípu, tak vyrazíme na tuto horu a bude to cesta za poznáním, ale i taky trochu cesta za historií.
A myslím, že se toto místo hodí na zavzpomínání, které patří k době předvánoční..!!!
Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp
Prs úrodné matky Země, středočeský Olymp, srdce národa českého nebo zkrátka jen boulovitá halda čediče, náhodně kdysi vyvržená uprostřed roviny? Ať už je váš vztah k památné hoře Říp jakýkoliv, faktem zůstává, že většina návštěvníků na její vrchol směřuje právě proto, čím je, a nikoliv kvůli tomu, jaká je. A přesto, že dnes už asi obrozenecky buditelské heslo „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ vyvolá spíše úsměv, pro mnoho Čechů skutečně kopec u Roudnice nad Labem představuje místo, které je alespoň jednou za život třeba navštívit.
I když jsou vám vlastenecky vzedmuté city lhostejné, je to vcelku příjemná procházka. Zjara se zelený koberec na svazích hory rozzáří květy, v létě slunce stéká na stříbrné kmeny buků přes klenbu jejich listoví a na podzim se les na úbočích zbarví dozlatova. I zima má cosi do sebe, jen výstup příkrou cestou k vrcholu je trochu náročnější. Pokud vyrazíte s kompasem a střelka se najednou zmateně roztočí, nelekejte se: nejste na severním pólu, to jen příměs magnetovce v místním čediči si s vámi pohrává. Naštěstí vede nahoru na horu turisticky značená trasa.
Pokud se nespokojíte s krátkou procházkou, máte možnost se přesvědčit, že Podřipsko oplývá krom mléka a strdí i spoustou malých divů, které byste v tomto kraji snad ani nečekali. Téměř každá vesnička tohoto odpradávna obydleného kraje skrývá nějakou pamětihodnost či tajemné zákoutí – nic oslnivého, za čím by se hrnuly davy turistů s blýskajícími fotoaparáty. Zato ale dlouhá řada míst, kterou může procházet plesající srdce poutníkovo s vědomím, že pod schýlenými korunami vrb na venkovských návsích prosakuje historie. A ať už pátráte po rustikální idyle nebo torzu nedostavěného chrámu za vsí, v kterém je údajně centrum positivní energie, budete mít nakonec chuť se sem vracet.
Na konci toho výletu se možná přenesete přes vtipy o legendárním praotci, který byl příliš líný na to, aby došel k moři, a pochopíte, proč se zastavil zrovna tady
Praotec Čech
Základní syžet pověsti zná snad každý Čech. Z bájné pravlasti se vydává vladyka Čech v čele svého kmene, aby vyhledal zemi zaslíbenou. Putuje přes hvozdy, hory a bažiny, až dorazí do krajiny rádlem nedotčené, dojde k hoře Říp uprostřed roviny, vyleze na vrchol a zaplesá: „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“ Praotec oznámí svému kmeni, že došel svého cíle a dál už se trmácet nemusí, načež vznese případnou otázku po tom, jakže by se ona nově objevená země měla jmenovat. Dlouhou cestou znavený lid se zaraduje a v nadšení, že je konec útrapám, zvolá: „Tvým, tvým jménem nechť sluje.“ A od té doby se tomu tady říká Čechy.
Mýtus a historie
A jak to bylo ve skutečnosti s tím bájným praotcem, který se údajně na úsvitu českého národa vyšplhal na kopec a vykřikoval cosi o mléku a strdí? Po „historickém jádru“ této pověsti pátraly již generace historiků a archeologů – ovšem jejich výsledky nejsou pro romantické duše vlastenců odkojené českým spisovatelem a patriotem Jiráskem právě příznivé. Kolem Řípu a už vůbec na Řípu samotném podle všeho první Slované, kteří k nám dorazili někdy začátkem 6. století, rozhodně nesídlili – usazovali se o něco jižněji, na Slánsku, v okolí Kralup nad Vltavou a v Pražské kotlině. Podřipsko osídlili až daleko později, zhruba v 9. století. Starší osídlení se tu sice nacházelo, ale naopak z doby daleko dávnější, před příchodem Slovanů.
Vlastně není ani nutné ptát se archeologů. Když si přečteme staré kroniky, od Kosmy až po Václava Hájka z Libočan, vidíme, jak se pověst postupně rodila a košatěla. Na začátku byla jen letmá Kosmova zmínka, přizdobená tématy z antické literatury a Bible, na konci stáli obrozenci, okopávající motyčkami Ctiněvaská zápraží a pátrající po Čechově hrobu.
Kosmova kronika
Neobeznámený čtenář, jehož představa o ustavující pověsti národní se odvíjí především z Jiráskových Starých pověstí českých, bude jistě překvapen, kolika proměnami příběh prošel v toku staletí. V nejstarší dochované podobě ho zpracoval ve své latinsky psané kronice děkan pražské kapituly Kosmas (někdy před rokem 1125). Tato nejstarší podoba je také nejstručnější – většinu údajů, které obecné povědomí přisuzuje právě Kosmovi, tento kronikář vůbec nezmiňuje. Kosmas se sice rozepisuje o tom, jak byla česká země „v čas potopy lidu zbavená“ a dlouze vyzdvihuje její přednosti, ale neříká, odkud Čech přišel, proč odešel ze staré vlasti, nemluví o žádných jeho bratrech a dokonce (pozor!) neříká ani nic o tom, že by Čech vystoupil na horu Říp. Ve svém shrnutí „bájného vyprávění starců“ pouze nejasně tipuje, že první obyvatelé „..tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídili sídla...“. Kosmas neuvádí téměř nic konkrétního, kromě zkazky o pojmenování země podle praotce Čecha, kterého ovšem jmenuje v latině (Boemus). Celá pověst navíc nápadně připomíná archetypální příběh o příchodu do země zaslíbené a na některých pasážích se dá téměř slovo od slova prokázet Kosmova inspirace Biblí, případně Vergiliovou Aeneidou. Kde je nějaké původní jádro? Žádný není. Jen pár obecných úvodních vět a „pověst“, kterou si můžeme přečíst na mnoho způsobů jinde a dříve.
Kosmova Kronika česká
(přibližně 1120-25)
Z latiny přeložil Karel Hrdina a Marie Bláhová
Z latiny přeložil Karel Hrdina a Marie Bláhová
Žádné komentáře:
Okomentovat